Kolikrát jste tohle vy, maminky jednoho dítěte, slyšely? A kolikrát vás to naštvalo?
Kolikrát jste to vy, maminky dvou dětí, řekly? A kolikrát jste to myslely ze srdce?
Mnohokrát, všichni, že jo? Tak kde je ten zakopaný pes?
Dítě křičí z plných plic, dupe, hází věcmi, nadává, kope kolem sebe, ničí věci, tříská dveřmi, vyhrožuje agresí, zoufale pláče a „pálí“ za sebou mosty …
Máte tohle taky občas doma? Nezoufejte, mám pro vás triky pokročilého respektujícího rodiče
S tímhle článkem asi nebude souhlasit hodně lidí. Ale já si nemůžu pomoct. Mně se současný způsob Vánoc, jak je prezentovaný ve většině rodin, prostě nelíbí. „Napiš dopis Ježíškovi a pak buď hodný, jinak ti ty věci nepřinese.“
„Na to ho nezvykej, to by se ti mohlo vymstít!“
„Tímhle ho rozmazluješ, pleteš si na sebe bič!“
„Jak jednou povolíš, bude to chtít furt!“
Znáte? No jasně že jo! Některou z těchhle vět uslyší všichni rodiče od okolí dříve či později. Jsou myšleny v dobrém – dotyčný nás chce chránit, ale vycházejí z jednoho velkého omylu a můžou napáchat dost škody.
Kolikrát jste tuhle větu už slyšeli? A kolikrát jste ji svému chlapci řekli? Přijde vám OK, nebo vám pije krev jako mně?
Proč mě čílí?
Tenhle článek bude taková obhajoba mého pohledu na hranice ve výchově. Toho jak to vidím já. Ale třeba to někoho inspiruje a víc se v tomhle uvolní (děti to rozhodně ocení ;-))
Na dětských hřištích potkávám nejčastěji čtyři druhy maminek – soukromě jsem si je nazvala mamky salámistky, mamky pohodářky, mamky nadšenky a mamky velitelky. Jak je poznáte?
Víte co to je? Setkali jste se s tím už? Je vám jasné, co se tím myslí?
Povím vám, jak je vidím já, a hlavně proč se jimi vůbec v rámci výchovy zabývat.
Jedno všední odpoledne:
P: „Martínku, můžeš mi, prosím, pučit toho bagžíka?“
M: „Ano.“ „Posim.“
P: „Jé – to je supe(r)! Děkujuuu!“
M: „Kuju!“
Odposlechnuto z dětského pokoje (P 4 roky, M 2,5 roku)
Chcete vědět, jak se nám to povedlo? Čtěte dále ;-)
Scéna jako Brno! Děti zas někde objevily plastovou lžící na obouvání bot - takovýho toho hada z IKEY, znáte?Každý držel jeden konec a tahali vší silou a vřeštěli ty klasický slogany (Já to měl první! To je moje! Já to chci! ...) S manželem jsme na to hodili oko a...
