fbpx

Snažím se děti moc neprudit

Tenhle článek bude taková obhajoba mého pohledu na hranice ve výchově. Toho jak to vidím já. Ale třeba to někoho inspiruje a víc se v tomhle uvolní (děti to rozhodně ocení ;-))

Volnost dětem souvisí s vnitřními hranicemi rodičů, a ty máme každý nastavené jinak, takže nikomu svůj pohled nenutím ;-) Tak jdeme na to:

Skákání po gauči

Je mi jasný, že pokud máte sedačku za x desítek (nebo dokonce stovek) tisíc, tohle se vám bude pouštět těžko. Ale mé argumenty pro manžela zněly takhle:

  • Kdy jindy, než teď? Budou moct po něm skákat v dospělosti? V pubertě? Až budou vážit 20kg+? Dokud jsou to nicnevážící prťata, ani se o kondici gauče nebojím.
  • Pohyb na měkkém nerovném povrchu je skvělý trénink pro rovnováhu a plosky nohou. Vlastně se tím posiluje celé tělo. (Taky se u sebe při cvičení zaměřujete na core? ;-)) Pro silné kotníky, příčnou i podélnou klenbu a celkově zdravé nohy je takový gauč neocenitelnou cvičební pomůckou ;-)
  • Výška gauče nebývá nijak velká, takže případné pády tolik nebolí.
  • Když se děti vyblbnou doma, nebudou vám dělat ostudu na návštěvách – budou saturované a cizí gauče budou respektovat.
  • Nebudete muset kupovat trampolínu :-D (No dobře, tohle u nás neobstálo, trampolína se koupila, protože nám řízečci začínají nabírat váhu až moc rychle :-p)

Lezení na parapety a jiné „nebezpečné“ kratochvíle

S ostatními, běžně dětem zakazovanými, věcmi to mám podobně jako s gaučem. Prostě jsem přesvědčená, že když dám dětem plnou důvěru, vyplatí se mi to. Ony se tím naučí nejvíc (opravdové sebe-vědomí, tzn. vědomí svých limitů, vědomí sebe sama) a já  mám klid, protože jim to neustále nemusím zakazovat, hlídat, jestli to dodržují a peskovat je za to, že to zas udělaly. Vycházím z předpokladu, že děti se zabít nechtějí. Věřím v jakýsi pud sebezáchovy.

Samozřejmě tohle vyžaduje, abyste s tím vy sami byli fakt v pohodě. Protože nechat dítě vylézt na skříňku a mít u toho skoro infarkt, jen proto, že chcete dítěti umožnit osahání si svých limitů, není to pravé ořechové. Poslouchejte své pocity a pravdivě je dítěti sdělte.

Já třeba nejsem taková frajerka, abych batole nechala si hrát s ostrým nožem, nebo netrnula hrůzou, když čerstvý chodec balancuje na okraji srázu. A vy to můžete mít posunuté ještě víc.

Jen chci říct, že není třeba se úzkostlivě snažit vyvarovat všem pádům dítěte, protože i ty mu něco důležitého sdělují, jsou součástí učení se.

Opatrník vs. Střemhlavník

Nastíním vám teď rozdíl v mých dvou synech – v době, kdy se učili chodit ze schodů.

STARŠÍ SYN byl takový spíše opatrný, váhavý, přemýšlivý. Všechno si nejdříve dobře prohlédl, ujistil se, že to zvládne a teprve, když si byl jistý, pustil se do chůze ze schodů dolů.

A tak to měl se vším. Byl přirozeně zdrženlivý, nemusela jsem ho hlídat, aby nespadl, protože jsem si byla jistá, že do toho půjde až v momentě, kdy si bude věřit, že to dá. A taky to vždycky dal – na první dobrou. Když už se odvážil, tak to bylo perfektní a se vší parádou.

Pro někoho možná zbytečně zdlouhavé a neakční, ale my obdivovali jeho moudrost v tom, kdy do toho jít.

MLADŠÍ SYN si vždycky věřil, že věc zvládne hned, jak se pro ni rozhodne. U těch schodů prostě bez rozmyšlení vykročil a nebýt poblíž manžel, skutálel se až dolů (chytil ho až v pádu). Pochopili jsme, že tohle bude jízda. A taky že jo! Nevynechal jedinou příležitost to zkoušet, nehledě na obtížnost a délku schodů. Nezdary ho neodrazovaly a občasné pády (když jsme nebyli dostatečně rychlí) bral naprosto sportovně a jako samozřejmou věc. Jemu to nevadilo, že spadnul. Příště to zkusil trochu jinak.

Až poději jsme pochopili, že se všechno potřebuje učit na vlastní kůži, prožitkem přes tělo. Nějaká slova a naše rady ho fakt nezajímaly.

Pro někoho noční můra, pro nás škola trpělivosti a důvěry v něj, že jednou to dá. Sám!

Kdybych (nevím proč) chtěla staršího syna prudit, vodím ho často za ruku ze schodů, pobízím ho, ať to zkusí, že není čeho se bát atd.

Pravděpodobně by se zasekával a měl opravdový strach. Možná by i zažil zklamání z nepovedeného sestupu a pocit prohry. A kdyby se mu to přece jen povedlo, odnesl by si z toho, že jeho úsudek je chybný a „máma ví líp, co mi jde a co ne“.

Kdybych chtěla prudit mladšího syna, zakazuju mu chůzi ze schodů úplně. Poukazovala bych na předešlé nezdary a trvala na tom, aby se z nich ponaučil a chodil opatrněji. Brzdila bych jeho nadšení a hlídala ho, aby si nikdy ani trochu nenabil.

Zcela jistě by se zasekával a vztekal. Oddalováním této zkušenosti bych možná docílila toho, že by se to začal učit až v momentě, kdy už uměl chodit opravdu jistě, ale na druhou stranu by přišel o spoustu zkušeností z těch všech pádů, a možná by pak v případě pádu byla situace mnohem vážnější – nenaučil by se bezpečně padat. A opět bych sama sebe stavěla do role toho, kdo „ví líp“.

A co to má všechno společného? Snažím se co nejvíc věcí nechat přímo na dětech. Partnerský přístup mi říká, že o tom, co se týká přímo jich, si mají rozhodovat samy. Limitem mi jsou jen mé vlastní (opravdové!) vnitřní hranice, co mi ještě je a co mi už není příjemné. (Pokud v tomhle plavete, jukněte do článku, jak své vnitřní hranice poznat.)

A jak to vidíte vy? Jsem moc zvědavá na vaše komentáře!

STAY COOL, ACT WARMLY!

"Jsem hrdá žena svého muže, architektka a především zažraná máma tří prťavých gentlemanů.
Ukazuju moderním mámám a tátům jak zůstat cool a zároveň věnovat svým dětem hřejivou náruč kontaktního rodičovství."
Vyhmátla jsem pointy alternativních směrů výchovy a srozumitelně je předávám rodičům >>

Jukněte na moje story o výchově našich dětí >>
Komentáře
  1. Bětka napsal:

    Aach, tohle je tak pravdivé! Já sice opatrníka povzbuzuju, teď například, aby vyzkoušel potápění, ale snažím se to nechat na něm. Střemhlavkyně mi dává zabrat, ale je statečná!

  2. Lucka napsal:

    Jako zajímavě napsané a víceméně s podstatou věci souhlasím, ale nechat učit dítě padat na schodech je u mě už tak nějak přes čáru, tam se toho muže stát opravdu hodně… ale je pravda, ze osobně se bojím i na gauci, ale spíše kvůli ostremu stolu…. když jsem poblíž stůl odtahnu a nechám ho, ale snažím se, aby to vše dělal jen, když jsem poblíž… teď má 15 mesicu a zrovna predevcirem už tekla krev… mám prvního a hned stremhlavce a muzu říct, ze můj strach je veliký a nervy mi hrajou o sto šest… jak se toho zbavit?

    • Lucie Machutová napsal:

      Lucko asi není nutné se snažit o klid ve všech těch případech, které jsem vypsala já. Každý to máme jinak a co je podstatné, je ten pocit, co z toho máme. Poslouchat svůj vnitřní hlas – co mě fakt stresuje, a co mi až tak nevadí, i když třeba moje máma z toho samého šílí.
      Jinak kdybys chtěla tu psychickou odolnost trénovat, zkus to nejdřív na situacích, které nejsou nebezpečné. Třeba zkusit pustit špínu (u pečení, u procházek) – když člověk skousne špinavé (a šťastné) dítě, lépe se mu pak skousne i potlučené (a šťastné) dítě ;-)

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů