Jak na vnitřní hranice?

Víte co to jsou vnitřní hranice? Setkali jste se s tím už? Je vám jasné, co se tím myslí?

Přesnou definici vynechám, určitě jich existuje víc – každý na to může mít jiný úhel pohledu.

Povím vám, jak je vidím já, a hlavně proč se jimi vůbec v rámci výchovy zabývat.

Vnitřní hranice je něco, co vám může hodně usnadnit vztahy s dětmi. Je to skvělý nástroj pro komunikaci (a nejen s dětmi – týká se to všech vztahů s lidmi kolem vás).

A v neposlední řadě to je věc, díky které si můžete každodenně potvrzovat svou vlastní hodnotu, své sebevědomí.

Jaké vnitřní hranice můžou tedy být?

Především je potřeba říct, že dobrým nástrojem jsou správně nastavené vnitřní hranice.

Špatně nastavené hranice vám naopak prokážou medvědí službu – budou vztahy pokřivovat a úspěšnou komunikaci s dětmi komplikovat.

Stejně tak nejasně nastavené, nebo úplně nenastavené vnitřní hranice vám žádnou službu neprokážou. Komunikace s takovým člověkem je totiž náročná – je nečitelný a je velmi těžké se mu zavděčit, jak brzy zjistíte.

A o co tedy v praxi jde?

Vnitřní hranice je něco, co si každý musí nastavit sám v sobě (proto vnitřní, že jo?). Měly by být nezávislé na mínění a postojích ostatních (jinak by to byly převzaté hranice).

A jak rozumět slovu hranice?

Já to vnímám jako nepřekročitelnou mez, bod, za který je pro mě nepřípustné nechat věc zajít.

Takže konkrétní příklad mých vlastních vnitřních hranic:

  • házení jídlem
  • bití mých dětí cizími lidmi
  • nadávky adresované mým dětem od kohokoliv
  • ubližování zvířatům (komáry, klíšťata a moly z toho vyjímám)
  • ponižování kohokoliv na veřejnosti (obzvláště starých lidí, jiných národností a ras, hendikepovaných, …)
  • nevyžádaná kritika mého způsobu života, mých hodnot, stylu výchovy mých dětí

To je jen malá ukázka, ten výčet může být nekonečný. V každé situaci se vynořují nové hranice, které nechci, aby byly překročeny.

Jakkoliv se vám tyhle věci můžou zdát sebestředný, o to právě jde – jsou to vaše vnitřní hranice, musí být o vás.

Zároveň si tu nelžu do kapsy (ani vám) a přiznávám, že já sama děti občas majznu, stejně tak i můj muž – ta hranice se vine mezi lidmi blízkými a cizími.

Protože naše vlastní dítě v nás umí zabrnkat na naše zasunuté vzpomínky, křivdy a programy z dětství – nikdo nás nedokáže vytočit tak, jako náš vlastní potomek! ;-)

Mám pro tohle pochopení (u sebe, i u jiných lidí a jejich dětí). Ale aby člověk bil cizí dítě, to je pro mě už prostě moc.

Doufám, že teď tuhle stránku nezavíráte a nemažete mě z přátel, protože jsem se doznala k bití vlastních dětí! :-D

Samozřejmě to není mlácení hlava nehlava, jedná se o výjimečné situace, kdy svůj hněv nezvládnu včas ventilovat a ruka vyletí moc rychle.

Beru to jako selhání, chybu a dítěti se za to omlouvám. Každopádně jsem daleka tomu, abych se za to nenáviděla – chybám se člověk nevyhne nikdy, natož ve výchově. ;-)

Aktualizace 2022: Už dlouho tohle pro mě neplatí – děti jsem neplácla už ani nepamatuju.
A to je krásný důkaz toho, že makat na seberozvoji má cenu! I když to zpočátku vypadá beznadějně a nervy rupají, výsledky se dostaví, vydržte! ❤︎

Takže zpět k vnitřním hranicím.

Častá otázka zní, jak si je správně v sobě nastavit? Jak poznat, co je moje vlastní hranice a co už je přejatá hranice (třeba od partnera nebo společnosti)?

Zaprvé si myslím, že je to otázka zdravého sebevědomísebelásky. (Hezky to má zpracované Lucka Harnošová – jestli na tom potřebujete zapracovat.) Pokud si totiž budete sebe samých vážit jako člověka, budete respektovat své tělo i potřeby v duševní oblasti, půjde vám nastavování hranic mnohem lépe.

Zadruhé to chce odvahu se vykašlat na zdánlivá dogmata ve výchově, rady prarodičů a články v masmediích. Nikdo z nich vám nepomůže si ty hranice nastavit dobře (naopak vám v tom můžou úspěšně bránit).

Příklad:

Vaše máma vám neustále předhazuje, že vy jste jako děti chodili spát v sedm hodin. Na netu jste četli článek o tom, že dítě do x let věku potřebuje tolik a tolik hodin spánku. Všichni vaši dětní kamarádi mají děti v osm v posteli. A manžel vám říká, že když půjdou děti brzo spát, budete mít na sebe víc času.

No jo, jenže vaše děti v sedm překypují energií, v létě se často před osmou hodinou domů ani nedostanete, a když se vám je povede opravdu uložit brzy, vstávají pak v pět ráno, a to je pro vás, jako nočního ptáka, vražedně brzo. Navíc vám něco říká, že kdybyste se na to celé vyprdli, budete, navzdory krátkému času večer bez dětí, celkově spokojenější.

Takže jaká je vaše hranice v tom, kdy by měly být děti v posteli? Je to ta sedmá osmá hodina? A není to náhodou spíš tak, že je vám to jedno, v kolik zalehnou, hlavně když to proběhne v klidu?

Jak to rozlišit? Zkuste si všimnout, jak vaše děti reagují na to, když jim řeknete, že je čas jít spát – mají vás na salámu? Dělají všechno pro to, aby se spát nešlo? Pak asi vycítily, že to není vaše pravá vnitřní hranice. Děti tohle poznají lépe než my sami.

Tak toho využijte a kdykoliv se vám zdá, že vás ignorují, zrevidujte si, jestli to, co po nich chcete, je opravdu to, co potřebujete vy. Jste v tom k sobě upřímní?

Jak poznáte správně nastavenou vnitřní hranici?

Nemusíte o ní s dětmi dlouze diskutovat. Děti ji respektují a často je ani nenapadne ji překročit, popř. to udělají maximálně jednou.

Máte doma něco takového – přes co nejede vlak? Gratuluju, tam máte správně nastavenou vnitřní hranici. (U nás je to třeba router, volně položený na polici s hračkami – nikdy kluky nenapadlo na něj sahat, i když zajímavě bliká a má čudlíky.)

A to nejlepší nakonec:

Taky jste ve výchově přesvědčený, že je potřeba dát dětem pevné hranice, na kterých budete trvat, aby vám „nepřerostly přes hlavu“, nezvlčely, „aby z nich byli řádní občané“, …?

Mám pro vás potěšující informaci: Pokud si správně nastavíte své vlastní vnitřní hranice, nebude potřeba vymýšlet vnější hranice pro děti (a pak důsledně trvat na jejich dodržování).

Nebudete o tom muset diskutovat, dlouze argumentovat, obhajovat se, opakovat to stokrát dokola, křičet na děti v zoufalství, že vás zas ignorují,… Prostě díky dobrým vnitřním hranicím nepotřebujete ty vnější. Děti pevné opravdové hranice ve vás vycítí. Fakt se vám uleví. ;-)

Přeju vám úspěšné nastavování a klidně mi tu v komentářích napište, jaké zkušenosti s vnitřními hranicemi máte vy! ;-)

STAY COOL, ACT WARMLY!

(Buďte v pohodě, jednejte láskyplně)

Lucie Machutová

Lucie Machutová

"Jsem zažraná máma tří prťavých gentlemanů (profesí architektka a taky hrdá žena svého muže). Ukazuju moderním mámám a tátům jak zůstat cool a zároveň věnovat svým dětem hřejivou náruč kontaktního rodičovství."
Vyhmátla jsem pointy alternativních směrů výchovy a srozumitelně je předávám rodičům >>

Miminko teprve čekáte? Tak to se vám šikne Manuál prvorodičky >>
Ať vás mateřství nezaskočí ;-)

Podobné články

Komentáře

8 komentářů

  1. Bětka

    Tak koukám, že mám asi hodně velké mezery. Budu na sobě muset zapracovat. Díky za podnětný článek

    Odpovědět
    • Lucie Machutová

      Díky Bětko :-* Já zas koukám, že musím doplnit do článku čárky :-D ;-)

      Odpovědět
  2. Daniela

    Díky za článek, potvrdil mi to jak se vlastně intuitivně chovám, aniž bych věděla, že jde o nějaké moje vnitřní hranice.

    Odpovědět
    • Lucie Machutová

      Skvělé! Gratuluju – někdo je prostě ve svém středu ukotven ;-)

      Odpovědět
  3. Jana Svobodová

    Luci,

    děkuji za perfektní článek. Souhlasím a přiznávám, že s některými hranicemi mám problém. Děti opravdu krásně ukážou, kdy je máme pevné a kdy si je musíme ještě ujasnit:-). Pořád je co zlepšovat :-)

    Odpovědět
    • Lucie Machutová

      Jani díky! :)
      Napsalas to přesně!…

      Odpovědět
  4. Pája

    Jojo, pravda. Pracuji na tom jde to ztuha. U nas ted hlavne chozeni vcas (ja chodim vcas vetsinou i driv, ale sama se nekdy musim premlouvat, tak to deti citi a nespolupracuji) a noseni deti venku (ac uz mi z toho padaji ruce a jazyk mam az na patach, tak stejne je ve spechu capnu a bezime.. a pak lamentuju, jak jsou tezci a ze uz musi chodit samy – 11 a 15 kg, casto ve stresu pribude nejaka ta vycitka, jakto ze tak velke deti tohle nezvladnou a kde maji nozicky atp.). Take u starsiho syna to mam s chozenim do skolky. Kazde rano se mnou diskutuje, proc musi do skolky, ze by chtel byt porad jen se mnou.. a ja hledam skulinky jak to udelat. Ale vim, ze nam vsem ta skolka prospiva, ze jen nechce tu zmenu. A taky vim ze jsou rodiny, kde muzou byt deti do 5ti let doma a funguje to…
    Jak treba u vas probiha takovato zmena? Neco slo, dokud byly deti male, ale ted uz to nejde…?

    Odpovědět
    • Lucie Machutová

      Pájo díky za komentář!
      U takových změn sleduju, jestli to pro to dítě je opravdu problém a změnu nedokáže přijmout, nebo jsou ty protesty spíš způsob, jak se s tou změnou vyrovnat.
      Když mu ta nová situace jako taková nevadí, ale vadí mu ta změna, prostě uznávám emoce jako jindy – třeba u té školky to bylo se starším podobné.
      Každý den chodil do školky s tím, že tam nechce. A přitom tam byl rád a večer se do ní zas těšil.
      Takže jsme si o tom spolu popovídali a zjistili jsme, že chce být prostě s námi. A to je naprosto v pořádku – my bychom taky byli nejradši s manželem pořád spolu.
      Takže jsme pro to vyjádřili pochopení, zafantazírovali spolu jaký by to bylo, kdybychom byli všichni pořád spolu a on mohl v klidu a s úsměvem odejít do třídy. Dávali jsme mu v šatně tolik času, kolik potřeboval (i když učitelky brblaly). Pro nás to nebyl problém, se tam s ním zdržet, naši hranici to rozhodně nepřekračovalo ;-)
      Držím palce!

      Odpovědět

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Nejnovější články:

Kategorie

Tápete v některých pojmech?

Jukněte do TAHÁKU (nejen pro) ZAŽRANÉ MÁMY – zdarma v něm vysvětluju spoustu výrazů kolem výchovy a kontaktního rodičovství:

Přidejte se k nám!

Pokud si o tématech tohohle blogu chcete nerušeně popovídat se stejně naladěnými rodiči, vstupte do uzavřené skupiny STAY COOL, ACT WARMLY ♥

skupina STAY COOL, ACT WARMLY

Ještě víc najdete na Facebooku:

Můj Instagram: