fbpx

Jak na vnitřní hranice?

Víte co to je? Setkali jste se s tím už? Je vám jasné, co se tím myslí?

Přesnou definici vynechám, určitě jich existuje víc – každý na to může mít jiný úhel pohledu.

Povím vám, jak je vidím já, a hlavně proč se jimi vůbec v rámci výchovy zabývat.

Vnitřní hranice je něco, co vám může hodně usnadnit vztahy s dětmi. Je to skvělý nástroj pro komunikaci (a nejen s dětmi – týká se to všech vztahů s lidmi kolem vás).

A v neposlední řadě to je věc, díky které si můžete každodenně potvrzovat svou vlastní hodnotu, své sebevědomí.

Jaké vnitřní hranice můžou tedy být?

Především je potřeba říct, že dobrým nástrojem jsou správně nastavené vnitřní hranice.

Špatně nastavené hranice vám naopak prokážou medvědí službu – budou vztahy pokřivovat a úspěšnou komunikaci s dětmi komplikovat.

Stejně tak nejasně nastavené, nebo úplně nenastavené vnitřní hranice vám žádnou službu neprokážou. Komunikace s takovým člověkem je totiž náročná – je nečitelný a je velmi těžké se mu zavděčit, jak brzy zjistíte.

A o co tedy v praxi jde?

Vnitřní hranice je něco, co si každý musí nastavit sám v sobě (proto vnitřní, že jo?). Měly by být nezávislé na mínění a postojích ostatních (jinak by to byly převzaté hranice).

A jak rozumět slovu hranice?

Já to vnímám jako nepřekročitelnou mez, bod, za který je pro mě nepřípustné nechat věc zajít.

Takže konkrétní příklad mých vlastních vnitřních hranic:

  • házení jídlem
  • bití mých dětí cizími lidmi
  • nadávky adresované mým dětem od kohokoliv
  • ubližování zvířatům (komáry, klíšťata a moly z toho vyjímám)
  • ponižování kohokoliv na veřejnosti (obzvláště starých lidí, jiných národností a ras, hendikepovaných, …)
  • nevyžádaná kritika mého způsobu života, mých hodnot, stylu výchovy mých dětí

To je jen malá ukázka, ten výčet může být nekonečný. V každé situaci se vynořují nové hranice, které nechci, aby byly překročeny.

Jakkoliv se vám tyhle věci můžou zdát sebestředný, o to právě jde – jsou to vaše vnitřní hranice, musí být o vás.

Zároveň si tu nelžu do kapsy (ani vám) a přiznávám, že já sama děti občas majznu, stejně tak i můj muž – ta hranice se vine mezi lidmi blízkými a cizími.

Protože naše vlastní dítě v nás umí zabrnkat na naše zasunuté vzpomínky, křivdy a programy z dětství – nikdo nás nedokáže vytočit tak, jako náš vlastní potomek! ;-)

Mám pro tohle pochopení (u sebe, i u jiných lidí a jejich dětí). Ale aby člověk bil cizí dítě, to je pro mě už prostě moc.

Doufám, že teď tuhle stránku nezavíráte a nemažete mě z přátel, protože jsem se doznala k bití vlastních dětí! :-D

Samozřejmě to není mlácení hlava nehlava, jedná se o výjimečné situace, kdy svůj hněv nezvládnu včas ventilovat a ruka vyletí moc rychle.

Beru to jako selhání, chybu a dítěti se za to omlouvám. Každopádně jsem daleka tomu, abych se za to nenáviděla – chybám se člověk nevyhne nikdy, natož ve výchově. ;-)

Takže zpět k vnitřním hranicím.

Častá otázka zní, jak si je správně v sobě nastavit? Jak poznat, co je moje vlastní hranice a co už je přejatá hranice (třeba od partnera nebo společnosti)?

Zaprvé si myslím, že je to otázka zdravého sebevědomí a sebelásky. (Hezky to má zpracované Lucka Harnošová – jestli na tom potřebujete zapracovat.) Pokud si totiž budete sebe samých vážit jako člověka, budete respektovat své tělo i potřeby v duševní oblasti, půjde vám nastavování hranic mnohem lépe.

Zadruhé to chce odvahu se vykašlat na zdánlivá dogmata ve výchově, rady prarodičů a články v masmediích. Nikdo z nich vám nepomůže si ty hranice nastavit dobře (naopak vám v tom můžou úspěšně bránit).

Příklad:

Vaše máma vám neustále předhazuje, že vy jste jako děti chodili spát v sedm hodin. Na netu jste četli článek o tom, že dítě do x let věku potřebuje tolik a tolik hodin spánku. Všichni vaši dětní kamarádi mají děti v osm v posteli. A manžel vám říká, že když půjdou děti brzo spát, budete mít na sebe víc času.

No jo, jenže vaše děti v sedm překypují energií, v létě se často před osmou hodinou domů ani nedostanete, a když se vám je povede opravdu uložit brzy, vstávají pak v pět ráno, a to je pro vás, jako nočního ptáka, vražedně brzo. Navíc vám něco říká, že kdybyste se na to celé vyprdli, budete, navzdory krátkému času večer bez dětí, celkově spokojenější.

Takže jaká je vaše hranice v tom, kdy by měly být děti v posteli? Je to ta sedmá osmá hodina? A není to náhodou spíš tak, že je vám to jedno, v kolik zalehnou, hlavně když to proběhne v klidu?

Jak to rozlišit? Zkuste si všimnout, jak vaše děti reagují na to, když jim řeknete, že je čas jít spát – mají vás na salámu? Dělají všechno pro to, aby se spát nešlo? Pak asi vycítily, že to není vaše pravá vnitřní hranice. Děti tohle poznají lépe než my sami.

Tak toho využijte a kdykoliv se vám zdá, že vás ignorují, zrevidujte si, jestli to, co po nich chcete, je opravdu to, co potřebujete vy. Jste v tom k sobě upřímní?

Jak poznáte správně nastavenou vnitřní hranici?

Nemusíte o ní s dětmi dlouze diskutovat. Děti ji respektují a často je ani nenapadne ji překročit, popř. to udělají maximálně jednou.

Máte doma něco takového – přes co nejede vlak? Gratuluju, tam máte správně nastavenou vnitřní hranici. (U nás je to třeba router, volně položený na polici s hračkami – nikdy kluky nenapadlo na něj sahat, i když zajímavě bliká a má čudlíky.)

A to nejlepší nakonec:

Taky jste ve výchově přesvědčený, že je potřeba dát dětem pevné hranice, na kterých budete trvat, aby vám „nepřerostly přes hlavu“, nezvlčely, „aby z nich byli řádní občané“, …?

Mám pro vás potěšující informaci: Pokud si správně nastavíte své vlastní vnitřní hranice, nebude potřeba vymýšlet vnější hranice pro děti (a pak důsledně trvat na jejich dodržování).

Nebudete o tom muset diskutovat, dlouze argumentovat, obhajovat se, opakovat to stokrát dokola, křičet na děti v zoufalství, že vás zas ignorují,… Prostě díky dobrým vnitřním hranicím nepotřebujete ty vnější. Děti pevné opravdové hranice ve vás vycítí. Fakt se vám uleví. ;-)

Přeju vám úspěšné nastavování a klidně mi tu v komentářích napište, jaké zkušenosti s vnitřními hranicemi máte vy! ;-)

STAY COOL, ACT WARMLY!

(Buďte v pohodě, jednejte láskyplně)

"Jsem hrdá žena svého muže, architektka a především zažraná máma tří prťavých gentlemanů.
Ukazuju moderním mámám a tátům jak zůstat cool a zároveň věnovat svým dětem hřejivou náruč kontaktního rodičovství.
Vyhmátla jsem pointy alternativních směrů výchovy a srozumitelně je předávám rodičům."

Jukněte na moje story o výchově našich dětí >>
Komentáře
  1. Bětka napsal:

    Tak koukám, že mám asi hodně velké mezery. Budu na sobě muset zapracovat. Díky za podnětný článek

    • Lucie Machutová napsal:

      Díky Bětko :-* Já zas koukám, že musím doplnit do článku čárky :-D ;-)

  2. Daniela napsal:

    Díky za článek, potvrdil mi to jak se vlastně intuitivně chovám, aniž bych věděla, že jde o nějaké moje vnitřní hranice.

    • Lucie Machutová napsal:

      Skvělé! Gratuluju – někdo je prostě ve svém středu ukotven ;-)

  3. Jana Svobodová napsal:

    Luci,

    děkuji za perfektní článek. Souhlasím a přiznávám, že s některými hranicemi mám problém. Děti opravdu krásně ukážou, kdy je máme pevné a kdy si je musíme ještě ujasnit:-). Pořád je co zlepšovat :-)

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů