fbpx

Pravidla krocení pětileté saně

Dítě křičí z plných plic, dupe, hází věcmi, nadává, kope kolem sebe, ničí věci, tříská dveřmi, vyhrožuje agresí, zoufale pláče a „pálí“ za sebou mosty …

Taky znáte? U batolat se to projevuje většinou „jen“ vzdorem, válením se po zemi a házením věcmi. Zato (nejen) předškoláci umí už i bolestivě tnout do srdce slovy.

Občas je ten výstup přiostřený díky inspiraci ze školky, občas věrně okopírovaný přímo od nás. Ale nikdy v nás nevyvolává příjemné pocity – cítíme v těch chvílích selhání ve své rodičovské roli: „Jak jsme tohle mohli dopustit?!“

Máte tohle taky občas doma? Nejste sami! Je to docela normální fáze … (Navíc u kluků je určitá míra agrese v pořádku – tady vám prozradí víc.)

Nezoufejte, mám pro vás triky pokročilého respektujícího rodiče – opět pro vaši inspiraci a pro zamyšlení. Účinnost bohužel není zaručena ;-)

Jak na saň

Předpokladem je, že na tu situaci nejste sami – jste dva dospěláci, ideálně se stejným pohledem na výchovu.

Pravidlo č.1: Kdo je ve (větších) emocích, pryč od dětí

Jste naštvaní, frustrovaní, zoufalí, ruply vám nervy? Kliďte se odtamtud, teď nemáte šanci to zvládnout bez ztráty kytičky, natož to vyřešit. Druhý dospělák převezme otěže a pokusí se zbývající účastníky uklidnit.

Pravidlo č.2: Musíš se ovládat, abys nevybouchl/a? Děti právě pokoušejí tvou trpělivost? MLUV o tom s druhým dospělým. Ted´ hned!

Je možné, že se tím uvolníte a vědomí „společnýho nepřítele“ vás zklidní. Nebo si alespoň můžete domluvit další postup, udělat nějakou prevenci, abyste nevybouchli.
(Třeba je druhý rodič v pohodě a může opět za vás situaci převzít. Nebo je na tom stejně, tak v tom aspoň nejedete sami. Můžete i dětem sdělit, že už toho máte oba fakt dost, a že hrozí výbuch – nevyhrožovat, jen prostě popsat své pocity.)

Pravidlo č. 3: Nenech se vtáhnout do žabomyších válek!

Věcné argumentování a vysvětlování nebo moralizování je úplně k ničemu, když je dítě rozrušené (brečící, naštvané, frustrované, zklamané, apod.) V tenhle moment by měl zasáhnout druhý dospělý a mluvit směrem k dítěti o pocitech, které asi cítí – uznat emoce, popsat situaci, … zkrátka úplně změnit styl komunikace.
(Ten první dospělý si to rychle uvědomí, že říkal zbytečné věci. Přímé výtky jeho směrem jsou naopak zbytečné přilévání oleje do ohně.)

Pravidlo č. 4: Dotkni se svého zlouna!

Mimoslovní komunikace často spor úplně ukončí. V momentě, kdy už nevíte, jak dítě přimět něco udělat/nedělat, a kdy jsou veškerý slova, natož křičení na dítě, marný, jednejte srdcem a tělem. (Třeba já už mám v hlavě zkratku: už nevím co bych = musím se jít dítěte dotknout.) Obejměte jej, pohlaďte jej, vyšlete k dítěti soucitný/chápavý pohled, otevřete náruč a očima vybídněte k obejmutí, …
Všechno upřímně, ne na sílu. I když teď třeba ten soucit necítíte, zkuste si uvědomit, že vaše dítě má nezralou nervovou soustavu – že tohle je součást jejího vývoje. Teď je jeho/její nervová soustava ve zkratu. Vy máte tu moc, ji znova nahodit – zkuste to mimoslovně ;-)

Pravidlo č. 5: Mysli dopředu!

Pokud se situace opakují, často už tušíte, že dítě zas vybouchne a bude vyvádět. Zkuste se rychle zamyslet, jestli má zajištěné všechny základní potřeby – Nemá hlad? Nepotřebuje na záchod? Není unavené? Je nasycené vašimi doteky? Není nuceno čekat na něco příliš dlouho? Nemá v sobě nahromaděno příliš energie?
Jestli něco vykoumáte, ihned dítěti naplnění potřeby nabídněte („Dáš si svačinu?“ „Chceš si odpočinout se mnou na gauči?“ „Chceš jít zápasit?“)
Když nic nezjistíte, zkuste pravidlo č. 4 nebo nahlas své podezření vyslovte („Zdá se mi, že se potřebuješ vyvztekat.“) Zájem o jeho/její osobu a péče, kterou mu/jí věnujete, může způsobit, že výbuch zlosti vůbec neproběhne.

Pravidlo č. 6: Po boji miluj!

Nedivte se, když něco z předešlých rad zabere a dítě bude najednou mít úplně skvělou náladu – nedělá si z vás šprťouchlata, ani není schizofrenní. Jen prostě mohlo odventilovat všechnu svou frustraci a nadále není třeba v negativních emocích zůstávat. Už je to zas váš milý brouček. Můžete si pogratulovat, že jste to zvládli až do takového stavu.
Pokud jste to tentokrát nedali (a dítě ve vás opět něco vyhmátlo, a vy jste se zachovali jinak, než byste si přáli), až se emoce uklidní, přiznejte to dítěti. Běžte za ní/m  se srdcem na dlani (fakt těžký pro naši generaci) a omluvte se mu/jí. Je totiž možné, že si dítě z celé té scény zapamatuje jenom to, že jste se mu přišli omluvit a to před tím hodí za hlavu. Bez omluvy v něm ale hořkost zůstane. (Navíc jako bonus se díky vašim omluvám učí omlouvat ono samo – jak už víte.)

Díky těmhle pravidlům jsme se s mužem ještě z našeho pětileťáka nezvencli – jsme v tom spolu, tak to zvládáme líp.

Pokud jste na děti většinu dne sami, koukněte se po nějakých seberozvojových technikách – na zkrocení prepubertální saně se hodí být „nadčlověkem“ :-D

Přeju vám co nejméně scén a jejich co nejhladší řešení!

STAY COOL, ACT WARMLY!

(Zachovej chladnou hlavu, jednej srdcem!)

 

"Jsem hrdá žena svého muže, architektka a především zažraná máma tří prťavých gentlemanů.
Ukazuju moderním mámám a tátům jak zůstat cool a zároveň věnovat svým dětem hřejivou náruč kontaktního rodičovství."
Vyhmátla jsem pointy alternativních směrů výchovy a srozumitelně je předávám rodičům >>

Jukněte na moje story o výchově našich dětí >>
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů