Hádka o hada

Scéna jako Brno!

Děti zas někde objevily plastovou lžící na obouvání bot – takovýho toho hada z IKEY, znáte?
Každý držel jeden konec a tahali vší silou a vřeštěli ty klasický slogany (Já to měl první! To je moje! Já to chci! …)

S manželem jsme na to hodili oko a mimicky se domluvili, že to tentokrát zkusí rozuzlit on. Ještě utrousil: „Co s tim? Přece nemá cenu zjišťovat, kdo to měl první!“ A já bohorovně (plna důvěry v něj): „Vždyť víš, co jim říkat… „

Takže šel na to:

„Martínku, ty chceš toho hada, viď?“ „Uááááá!“

„Péťo, ty to chceš mít pro sebe, že jo?“ „Joo!!“ a povolil tah.

„Marťo, ty to chceš mít taky, viď?“ Marťa nic, jen využil situace a přitáhl věc na svou stranu. Péťa logicky zabral taky; oba: „Uáááááá!“

Následovala chvilka bezradnýho rodičovskýho dívání se jeden na druhého.

Já: „Mám to zkusit?“ Manžel vydechl vděčné joo.

Pokus číslo dvě:

Přisedla jsem si k nim, chytla jim ručky a regulovala jejich tah za hada – momentálně velice cennou trofej. Otočila jsem se na Péťu: „Ty bys to potřeboval, viď?“ „Jo, já to měl první!“

Na Marťu: „Martínku, …“ Vidím, že naprosto nereaguje.

Blik – cvak příjem, matko!

Objímám Martínka: „Ty si s tím chceš hrát?“ Marťa: „Pistol!“ „To je pistol? A nechtěl bys nějakou jinou místo týhle?“ Povolil tah. „Podívej – támhle je ta červená tyč, to je skvělá pistol!“ Marťa automaticky: „Ne.“

Obracím se na Péťu: „A nemohl by sis hrát s něčím jiným?“ Odpovědí mi je dost nešťastné ne.

V tu chvíli Martin pouští hada a běží pro červenou „pistol“ a střílí na nás „vodu“.

Manžel má údiv v očích, já úlevně odcházím středem bojiště, a ještě než se svalím zpátky na gauč, zeptám se Péti, jestli by nechtěl Martínkovi poděkovat, když mu toho hada přenechal. „Děkuju, Martínku, já už ji nepotřebuju – chceš? Marťo? Chceš pistol?“

Had-pistol je odhozena na zem a kluci si společně běží hrát s červenou tyčí.

Co se stalo?

Byla to náhoda? Kdepak! Jen se mi v pravou chvíli vybavilo něco, co jsem někde slyšela.

Na Péťu poučka z Respektovat a být respektován „popiš situaci“ fungovala, ale na Martínka ne.

Martínek je totiž podle Mentálních jazyků přes TĚLO = rozumí komunikaci tělem, dotykem. Aby nás vůbec mohl začít vnímat, potřeboval zažít, že ho milujeme a přijímáme i v tenhle okamžik, potřeboval pochopení. A to jsme mu mohli dát jen fyzickým kontaktem. V tu chvíli byla slova opravdu zbytečná – prostě je neslyšel.

Petříkovi „stačí“, když projevíme zájem o jeho pocity, zájem o něj – je přes EMOCE. Sice jsme na něj mluvili slovy, ale oba jsme do těch otázek dali emoce – soucit a pochopení. A to ho odblokovalo a byl schopný na nás reagovat.

A co z toho plyne pro vás?

Každé dítě to má jinak (a dokonce se to i v průběhu dětství mění), takže univerzální návod není, chce to zkusit.

Malý spoiler Mentálních jazyků:

• TĚLO chce dotyky
• SRDCE chce emoce
• HLAVA chce argumenty
• INTUICE chce mimoslovní a mimotělní komunikaci

Ale myšlenkou ve vaší hlavě: „mám tě rád/a, i když teď vřeštíš,“ nezkazíte nikdy nic!

Přeji úspěšné krocení hadů!

P.S: Nevíte, co jsou Mentální jazyky nebo Respektovat a být respektován? Zjistíte to v mém taháku zdarma (a nejen to). ;-)

STAY COOL, ACT WARMLY!

(Buď v klidu a miluj jej!)