fbpx

Kouzelná slovíčka a jiná havěť

Jedno všední odpoledne:

P: „Martínku, můžeš mi, prosím, pučit toho bagžíka?“

M: „Ano.“ „Posim.“

P: „Jé – to je supe(r)! Děkujuuu!“

M: „Kuju!“

Odposlechnuto z dětského pokoje (P 4 roky, M 2,5 roku)

Chcete vědět, jak se nám to povedlo? Čtěte dále ;-)

Všeobecně maj’ dospěláci pocit, že aby děti děkovaly, prosily, omlouvaly se a zdravily, musí je to naučit. Že jenom neustálým připomínáním a napomínáním to do nich nahustí. A ono je to přesně naopak!

Respektující rodiče to asi už dávno vědí (hlavně ti, co žerou Naomi Aldort), ale taky jim to ne vždy funguje.

Jak to tedy je?

Děti se od nás učí nápodobou. Takže pokud je chceme naučit používat tyhle slova, musíme je sami používat. Jak prosté, Watsone! No jó, to se snadno řekne, ale hůř provádí. Problém není v tom, že bychom my dospěláci v krámu nepozdravili, nepoděkovali, nebo neřekli na ulici „s dovolením“. Problém je ten, že se takhle nechováme k dětem.

Kolikrát jste se omluvili cizímu dítěti v obchodě, když jste o něj omylem zavadili? (Nepomysleli jste si spíš, co tam překáží?) Když doma po vás dítě něco chce a vy zrovna máte rozečtené noviny / rozepsaný koment na Facebooku / rozkoukaný seriál, poprosíte ho, aby vydrželo až to dočtete/dopíšete/dokoukáte? A když jo, poděkujete pak dítěti za trpělivost? Když potřebujete podat nějakou věc – poprosíte o to dítě, nebo se ho jen zeptáte, nebo mu to rovnou přikážete?

Omlouváte se svým dětem za to, že jste na ně křičeli, že jste se spletli, že jste je zdržovali,…? Prosíte je o pomoc v domácnosti, o úklid hraček v obýváku, o ztišení jejich her?

Nechci vám sahat do svědomí, ale tohle je ta cesta, jak je to naučit. Musí ta slova slyšet v reálných situacích, nejlépe od vás, adresované jim. Musí z vás cítit tu emoci vděčnosti, když říkáte „děkuju“. Musí cítit lítost, když říkáte „omlouvám se“. Vaše „prosím tě“ nemůže být jen automatická vsuvka do žádosti, ale opravdu míněná prosba o pomoc.

My jsme nikdy dětem neříkali: „Jak se říká?!“ „Pozdrav!“ „Popros!“ „Kouzelné slovíčko!“ „Tak snad poděkuješ, ne?!“

Těm nejmenším to prostě odpouštíme – například pozdravit cizí lidi po vstupu do neznámého prostředí je fakt těžký.

Těm starším pomáháme přípravou: Před otevřením dveří do obchodu jim (bez posluchačů) řeknu, že až vejdeme dovnitř, pozdravím paní prodavačku, a že by bylo dobrý, kdyby pozdravili taky. Pokud to udělají, dobře, pokud ne, nic  z toho nevyvozuju. Na odchodu už většinou zdraví sami od sebe, dřív než já.

Vzpomínka z mého dětství:

Když jsem se já sama, jako dítě, dostala do takové situace, kdy mi dospělák před ostatními dospěláky připomínal, že mám pozdravit/poděkovat/poprosit, styděla jsem se až za hrob! Já to přece vím, proč mi to pořád připomínáš?! Neřekla jsem ale nic. Ani jsem nepozdravila/nepoděkovala/nepoprosila. Přišlo mi to ták trapný, to říct, když ten druhý slyšel, jak mi to někdo připomínal! Já to řeknu příště, sama od sebe! supěla jsem v duchu. Byla jsem jak ryba, oči zarytý do země, při nejlepším jsem něco zahuhlala. Bylo to ponižující.

Hrozně moc v tomhle záleží na povaze dítěte. Náš druhorozený je sebevědomý týpek, který při běžné procházce na ulici utrousí „brej“ na půl pusy směrem ke všem kolemjdoucím cizím lidem. :-) Starší syn by nikdy neznámého člověka sám od sebe neoslovil.

Respektujme proto povahu našich dětí, vezměme v potaz jejich věk a respektujme je – jako osoby. Vrátí se nám to od nich – třeba v podobě sladkého „děkuju“, když je mimoděk pohladíte po vláskách. ;-)

STAY COOL, ACT WARMLY!

"Jsem hrdá žena svého muže, architektka a především zažraná máma tří prťavých gentlemanů.
Ukazuju moderním mámám a tátům jak zůstat cool a zároveň věnovat svým dětem hřejivou náruč kontaktního rodičovství.
Vyhmátla jsem pointy alternativních směrů výchovy a srozumitelně je předávám rodičům."

Jukněte na moje story o výchově našich dětí >>
Komentáře
  1. Zdeňka napsal:

    Opět moc hezký článek! Donutil mě zamyslet se, jak s prckem mluvím. Není to sice stoprocentní, ale myslím, že ve většině případů jsem vzorná…jen někdy to asi ujede, ale to se doladí. Naomi znám, ale i bez ní mi to přijde logický: dítě je člověk, tak se k němu přece musím chovat jako k jakémukoli jinému člověku. Manželovi, ségře, kamarádce taky nedávám jen příkazy, když něco zvorám, omluvím se a za pomoc poděkuju. Tak proč to stejný neříkat dítěti, ne?

    • Lucie Machutová napsal:

      Díky Zdeňko :-) Tvůj přístup je super – kéž by to takhle viděli všichni ;-)

  2. Katka napsal:

    Moc hezký článek Lucko! Je to tak, já kromě “jak se říká?” Slýchávala ještě “nic neslyším” (jakože pozdrav:-)

  3. Bětka napsal:

    Nemám dost rodičovského sebevědomí na to, abych si o tyhle kouzelné slovíčka nikdy neřekla, ale zase na druhou stranu mám sebe i je příliš ráda na to, abych se dřela s nekonečným mámením těchto slovíček na veřejnosti. Doma občas věty bez „prosím“ „neslyším“. Ale i přesto se raduju, protože se u nás začíná děkovat a prosit samo.

    • Lucie napsal:

      Díky Bětko :-) Ono to chce čas no. A mnohem víc, než se všeobecně předpokládá – dneska jsou ty nároky na děti fakt přehnaný ;-)

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů