fbpx

Hřištní filosofování

Na dětských hřištích potkávám nejčastěji čtyři druhy maminek – soukromě jsem si je nazvala mamky salámistky, mamky pohodářky, mamky nadšenky a mamky velitelky. Jak je poznáte?

Mamka salámistka

sedí opodál, všímá si svýho a zpozorní jen když se jí dítě zřítí z prolejzačky. Na veškeré požadavky o pomoc ze strany dítěte odpovídá popravdě, že se jí nechce, a že věří, že to dítko zvládne samo.

Mamka pohodářka

sedí nebo stojí poblíž a dítě střídavě pozoruje a střídavě nehlídá. Na každou žádost dítěte o pomoc ochotně přichází, pomáhá, a pak se zase vzdaluje.

Mamka nadšenka

má ruce hned u dítěte – pomůže mu vylízt všude, kam si usmyslí, ikdyby to mělo být až úplně nahoru na tu nejvyšší prolejzku. Asistuje i tam, kde by to dítě možná zvládlo samo. Jásá s ním, když jede dolů po skluzavce a ani na chvilku se nezastaví.

Mamka velitelka

dítě i ze skluzavky dolů přidržuje, na žebříku mu šteluje nohy na každý stupínek, rozhoduje, která prolejzačka se poleze teď, jak moc se bude dítě houpat, jak dlouho na hřišti budou, a hlavně pokud se něco dítěti nelíbí, urazí se.

Který typ jste vy? A který myslíte, že je nejlepší?

Pro mě to dlouho byl typ pohodářka. Minimálně s jedním dítětem jsem byla ochota sama! Ale s přibývajícími dětmi, roky a leností jsem sklouzla do typu salámistka. Obzvláště teď, v těhotenství, se fakt nepřetrhnu :-D

V konfrontaci s ostatními maminkami jsem občas na hřišti cítila výčitky svědomí. Jenže když se na to podívám z dlouhodobějšího hlediska, je salámistka opravdu tak „špatná“ matka?

Co se vlastně děti jednotlivých maminek v těch situacích učí?

Asi se  shodneme, že mamka velitelka žádné příjemné pocity v dítěti nevzbudí – celým svým jednáním dává najevo, že jedině ona je schopná rozhodnout, co je to pravé; vlastně tím nepřímo říká, že dítě toho schopné není. (Snižuje mu sebedůvěru.)

Mamka nadšenka dítě učí společné radosti ze společné hry. Ovšem co se samostatné hry týče, je to fakt bída. Dítě si na její asistenci rychle zvyká a vyžaduje ji nonstop. Sebevědomí nepošlapává, ale ani nebuduje, dítě si bez ní nevěří.

Mamka pohodářka se celou situaci snaží vybalancovat. Tam, kde si dítě věří, nechává ho zažít úspěch i prohru; sebevědomí dítěte v těchto chvílích posiluje. A když dítě požádá o pomoc, dává mu svou přítomností najevo podporu a sounáležitost. Dítě se cítí v bezpečí, podporováno a milováno. Naučí se takové to „ve dvou se to lépe táhne“, ale taky že je ten slabší článek, a že jsou výzvy, na které nemá.

Od matky salámistky se dítě učí, že na vlastním pohodlí záleží, nejdůležitější člověk na světě je každý sám pro sebe, naučí se překonávat i ty největší výzvy, zažije přirozené prohry, ale i obrovské uspokojení při zdolávání těch nejtěžších úseků. Jeho sebevědomí roste extra rychle – to pravé sebe-vědomí. Vědomí svých pravých limitů a možností. A to na základě skutečných zážitků, ne jen svých doměnek o tom, co zvládne a co už ne.

Pro někoho může být typ mámy salámistky příliš chladný, ale ona dítě neodbude slovy „neotravuj a vylez si tam sám“, ona ho podpoří větou „věřím, že to zvládneš sám“, případně „nevím, jestli to zvládneš, můžeš to zkusit, při nejhorším spadneš, to se stane občas každému“.

A tak teď už výčitkami netrpím. Vždycky se rozhodnu podle svého pocitu – vadí mi teď asistovat, nebo jsem s tím OK? Nepřetvařuju se, nepřepínám se, nepopírám své potřeby.

A hlavně už vím, že i mým neasistováním se mé dítě něco moc důležitého učí! ;-)

Jak to vidíte vy?

STAY COOL, ACT WARMLY!

"Jsem hrdá žena svého muže, architektka a především zažraná máma tří prťavých gentlemanů.
Ukazuju moderním mámám a tátům jak zůstat cool a zároveň věnovat svým dětem hřejivou náruč kontaktního rodičovství.
Vyhmátla jsem pointy alternativních směrů výchovy a srozumitelně je předávám rodičům."

Jukněte na moje story o výchově našich dětí >>
Komentáře
  1. Bětka napsal:

    Krásný článek, dost pravdivý, myslím. Začínala jsem jako nadšená pohodářka a taky jsem se probojovala k salámismu. Obvykle říkám dětem něco ve stylu: neochudím tě o radost z vlastní samostatnosti tím, že bych ti šla pomáhat.

  2. Tereza napsal:

    Tak to já jsem salámustka tělem i duší. Vzpomínám když před 15 lety za mnou proběhla dcerka a chvalila se jak se jí něco povedlo. Já jí jen odpověděla: “víš proč jsi tak sikovna? Protože ti nepomaham.” Můj vlastní otec to slyšel s dodneška nepochopil. A má dcera? Je to 15 let, je samostatná, velmi úspěšná, inteligentní mladá žena. Jsem na ni pyšná. A já jsem ji opravdu s ničím nepomohla. Jen jsem tak trochu jistila z dálky.

  3. Lucie Machutová napsal:

    To je hezký! Děkuju, Terezo :-)

  4. Oli napsal:

    To je super článek taky se postupně přesouvám z pohodářky k salámistce. a nezdá se, že by kdokoli strádal

  5. Lenka Voštová napsal:

    Lucko, výborný článek a dobrý postřeh. Asi jsem taky salámistka. Mám za to, že děti mají poznat své vlastní limity a pocítit úspěch. Věřím, že jim to dá víc, než neustálé pronásledování, hlídání a organizování. A ještě mě k článku napadá, že některé maminky velitelky se vlastně jen samy o dítě bojí a neumí se zatím s tím strachem vypořádat, takže to vypadá, jak to vypadá.

    • Lucie Machutová napsal:

      Děkuju :-)
      Ano, asi máš pravdu. A i ten strach bývá silnější, když jsou děti malé, postupně většinou slábne. Ale je ohromné osvobození (pro mámu i dítě), když mu tu důvěru předáme jako maličkému.

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů