fbpx

Povolíš, zapláčeš!

„Na to ho nezvykej, to by se ti mohlo vymstít!“

„Tímhle ho rozmazluješ, pleteš si na sebe bič!“

„Jak jednou povolíš, bude to chtít furt!“

Znáte? No jasně že jo! Některou z těchhle vět uslyší všichni rodiče od okolí dříve či později. Jsou myšleny v dobrém – dotyčný nás chce chránit, ale vycházejí z jednoho velkého omylu a můžou napáchat dost škody.

Omyl jménem Když tohle jednou dovolím, bude to tak navždycky.

Ať už se to týká ulehnutí do postele bez vyčištěných zubů, nošení na rukách / v šátku, odchodu ze školky po obědě (místo obvyklého po spaní), krmení starších dětí, společného spaní, dívání se na televizi bez hotových domácích úkolů, sladkostí před obědem, … čehokoliv – všechno má společného jmenovatele. STRACH.

Zbytečný strach dopustit, aby se něco stalo jinak než obvykle, aby se z toho nestala nová norma. Případně strach že ta činnost bude trvat napořád. Anebo strach, že činnost je nenormální, vaše dítě je nenormální, vy jste nenormální. Strach vyčnívat a dělat věci jinak.

Proč je zbytečný?

Pokud je požadavek na změnu zavedených pořádků důsledek speciální situace, není třeba se porušení pravidla obávat. Je to ta pověstná výjimka potvrzující pravidlo ;-) Děti to dokážou pochopit.

Musí se o tom ale v tomhle duchu s nimi mluvit: „Dneska jedeme k babičce, dneska tě vyzvednu ze školky už po obědě. Zítra zas budeš ve školce spinkat.“ „Tak jo, pomáhal jsi mi s nádobím místo psaní úkolů, tak si můžeš dneska pustit ten seriál ještě dřív, než je napíšeš. Až to skončí, vrhneš se na ně.“ atd.

Dítě velmi ocení akceptování svého požadavku, a že vidíte jeho oprávněnost. Dáváte mu tak hmatatelně najevo, že jej plně vnímáte, a že se nad tím, co říká, doopravdy zamýšlíte.

Chce to tak znova a znova!

Dítěti se porušení pravidel líbilo a nechce se k nim vracet? Buďte k sobě upřímní – opravdu jsou ta pravidla, tak jak jsou nastavená, prospěšná pro všechny zúčastněné? Netrváte na nich jen ze setrvačnosti? Nebo strachu? („Tohle změníme, a bude chtít změnit všechno!“)

Pokud vám smysl dávají a vidíte v nich pro vás i pro dítě přínos, trvejte na nich. Pevně a s láskou.

To že se dítě vzteká, neznamená, že je není schopno akceptovat. Prostě jen vyjadřuje své pocity z toho, že není po jeho. Uznejte mu je („Chápu, že tě to štve. Chtěla bys to tak pokaždé.“), ale neberte to jako své selhání, že je má. Je to v pořádku.

Mít emoce je v pořádku. Projevovat emoce je v pořádku. (Ano, i ty negativní. Ano, i na veřejnosti.)

Naším úkolem je, naučit děti emoce projevovat společensky a eticky přijatelným způsobem. (Např. místo zmlácení poblíž stojícího spolužáka si třeba zadupat nebo zmuchlat svůj výtvor.) Je to úkol velmi obtížný, protože jdeme dětem především příkladem svým vlastním chováním. Takže pokud my sami ve vzteku nadáváme, těžko budeme ostrá slovíčka z dětského slovníku odstraňovat. Zároveň není dobré děti (nebo kohokoliv, včetně sebe) nutit emoce potlačovat – to je vyloženě nezdravé. Každá snaha o vhodné vyjádření emocí se cení a má smysl!

Nejedná se o porušení pravidla?

A co pokud se nejedná o speciální situaci? (Chování v náručí, společné spaní, krmení předškoláků, …)

Pak je na místě zrevidovat si v sobě, co si o tom počínání myslíte vy sami – jste přesvědčeni, že to vaše dítě potřebuje, že mu to dělá dobře? Pak nepřestávejte! Konejte podle svého pocitu a nenechte si naočkovat cizí strachy. (Sebevědomí prvomaminek ještě víc podporuju v Manuálu prvorodičky ;-))

Nemusíte mít přesnou představu, jak k ukončení té (dítěti libé) činnosti dojde. Nechte věci plynout a věřte, že vše se děje tak, jak má, a tak dlouho, jak je potřeba. (Inspiraci, jak se z naší rodinné postele odstěhovali/odstěhovávají naši kluci, můžete najít v naší uzavřené skupině Stay cool, act warmly ♥)

Prudičům/rádcům můžete svůj názor na věc vysvětlit. Pokud mají hlavu otevřenou, třeba vám dají zapravdu. Ale také nemusíte. Nemusíte se nikomu zodpovídat ze svých rozhodnutí ve výchově! Vaše děti, vaše výchova ;-)

Pokud váháte vy sami, jestli děláte dobře, buďte opět k sobě upřímní – nezačali jste to dělat jen tak, ne? Měli jste k tomu nějaký důvod. A ani nemusel být racionální – instinktivní chování matky v šestinedělí je podceňovaná věc. Každopádně věřte svým rodičovským schopnostem a absurdní věty typu: „Budeš ho kojit ještě v pubertě!“ vypouštějte druhým uchem ven ;-)

Pokud vás zajímá řešení a odůvodnění dalších činností, před kterými bývají rodiči okolím varováni, pište tu do komentářů nebo si pojďte pokecat do bezpečí naší uzavřené skupiny, jste vítáni! :-)

STAY COOL, ACT WARMLY!

(Buďte v pohodě, jednejte srdcem!)

"Jsem zažraná máma tří prťavých gentlemanů (profesí architektka a taky hrdá žena svého muže).
Ukazuju moderním mámám a tátům jak zůstat cool a zároveň věnovat svým dětem hřejivou náruč kontaktního rodičovství."
Vyhmátla jsem pointy alternativních směrů výchovy a srozumitelně je předávám rodičům >>

Miminko teprve čekáte? Tak to se vám šikne Manuál prvorodičky >>
Ať vás mateřství nezaskočí ;-)
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů