Existuje rozmazlenost?

Vnímám označení rozmazlenosti jako

• nepochopení základních potřeb dítěte,
• neuznávání pocitů dítěte a snahu, aby emoce neprojevovalo a ideálně vůbec nemělo,
• zástupný název chování zmateného, nešťastného dítěte, které nemá kolem sebe láskyplné hranice.

Jak vidí rozmazlenost naše společnost?

Někdo jako rozmazlené dítě označí už i miminko, které se chce často kojit, nebo se nenechá položit do postýlky, nebo pláče u jiných lidí než u maminky.

Řeknou vám to bězdětní a lidi, kteří nezažili bezpodmíněnečnou lásku. Matky (i ty novopečené) většinou cítí, že na tyhle věci má miminko plný nárok.

Jako rozmazlenost bývají také mylně vykládány projevy separační úzkosti. Děťátko v téhle fázi vývoje nedokáže být bez maminky (nebo jiné nejbližší osoby). Je fixováno na jednoho člověka a nelibě nese i jen odskočení na wc.

Pokud pochopíme, že jde jen o (žádoucí) vývojovou fázi (znamená totiž, že dítě má na někoho silnou citovou vazbu), nehneme se od dítěte a taháme ho všude s sebou (i na to wc). Ti mazanější v šátku nebo nosítku, ti konzervativnější si ničí záda nošením na rukách. ;-)

Pokud se pokusíme tuhle fázi ignorovat nebo se s ní nechceme smířit, stává se z ní plačtivé až hysterické období dítěte, při kterém nám visí na noze a nonstop vztahuje ručičky nahoru.

Opět se ale nejedná o rozmazlenost. Pokud se téhle hysterii chceme vyhnout, je potřeba dítě víc nosit (ne méně, jak se nám možná bude okolí snažit podsouvat) ;-)

Další projevy „rozmazlenosti“ (ano, už to prostě musím dát do uvozovek) se často u dětí dostavují po narození sourozence. Všechno to „zlobení„, vynucování si čehokoliv, rozhazování věcí, bouchání, kousání, bojkotování společných činností, regres v dovednostech (nechce se oblékat, nechce samo jíst, …), častější kojení, nová separační úzkost, …Všechno to je jen reakce na příchod konkurenta do rodiny. Doteď mělo dítě rodiče jen samo pro sebe, odteď se o ně musí dělit.

Volá o pozornost jediným způsobem, který umí – „zlobením“.

Lék na žárlivost je:

• Ujištění dítěte, že ho máte stále rádi – je pro vás stejně důležité jako dřív a
• pravidelné vyhrazení si času jen na něj.

(Žárlivost se týká i vícečetných rodin, jen to řešení pak vyžaduje větší plánování, aby šlo uskutečnit.)

S žárlivostí souvisí i „rozmazlenost“ v dalších letech, klidně i dlouho po narození sourozence.

Společný čas s rodičem, bez sourozenců, potřebují totiž všechny děti v rodině pravidelně. (A týká se to to i vás dvou, mámo a táto! Naplánujte si chvilky o samotě, ať váš vztah neskomírá.)

Rozmazlenost je totiž volání o pozornost rodičů.

Pokud uznáte, že se dítěti pravidelně nedostává vaší (plně přítomné!) pozornosti, jste už jen krůček od toho, uznat taky že „rozmazlenost“ není jeho vada charakteru, ale spíš způsob komunikace s vámi. Způsob jak si říct o pozornost.

Ano, bylo by milejší, pokud by si o ni děti řekly vhodnějším způsobem, ale jsou to ještě děti. A ruku na srdce – jste vy schopni si říct vždycky o to, co potřebujete, v klidu, hned a narovinu?

Nemlátíte náhodou vztekle nádobím při uklízení, že vám nikdo nepomůže, místo abyste si o pomoc řekli? Neleháte si po celém dni dramaticky s hadrem na hlavě na gauč, aby všichni členové rodiny viděli, jak jste tvrdě dřeli? Nevyčítáte vašemu protějšku koníčky, místo abyste jasně řekli, že potřebujete i vy čas pro sebe?

Děti se komunikovat teprve učí. A bohužel jsme jim ve všem vzorem ;-)

„Tohle by ještě šlo, ale některé děti jsou fakt echt rozmazlený!“

Možná teď namítnete, že to rozmazlené dítě, které máte namysli vy, není ani miminko, ani batole v období vzdoru, ani nemá sourozence, ani mu nechybí pozornost rodičů – jde třeba o jedináčka.

Ale pozor na kvalitu té pozornosti – pokud při ní jedním očkem kontrolujete e-maily, děti ten čas neocení!

Každopádně můžeme ještě odlišit další případy „rozmazlenosti“:

• Projevy emocí (trnem v oku nám bývají hlavně ty negativní) nebo
• naučené vzorce chování.

Když mluvím o projevech emocí mám namysli ono pověstné válení se po zemi v supermarketu. Tohle je téma na celý článek, který si můžete tady přečíst. Vypíchnu z něj jen tuhle informaci: Dávat najevo emoce je v pořádku. Ano, i ty negativní. Ano, i na veřejnosti. Kultivovat je potřeba jen projevy těch emocí.

Pojďme se teď podívat podrobněji na

Naučené vzorce chování

Jde o situace, kdy dítě vřeští tak dlouho, až to dospělý nevydrží a věc, kterou požaduje, mu dá/splní.

Není vinou dítěte, že bylo jeho vrozené sobeckosti vždy ustupováno. Děti se rodí přirozeně sebestředné; empatii a spolupráci se musí teprve naučit.

Pokud rodiče dlouhodobě potlačují své potřeby ve prospěch dítěte (nechávají ho jít za jejich vnitřní hranice), de facto mu žádné hranice nedávají.

Dítě vyrůstá v prostředí bez hranic, které by mu daly jistotu předvídatelnosti.

Takové výchově se říká volná. A velmi se liší od respektující výchovy. Ta naopak s hranicemi pracuje – s těmi opravdovými, vnitřními (uvnitř každého člena rodiny).

Pro úplnost – autoritativní výchova pracuje s vnějšími, uměle nastavenými hranicemi autoritou – rodičem.

Takže dítko, žijící v prostředí, které mu ve všem (dříve nebo později) ustoupí, vnímá celá společnost jako rozmazlené. Je to ale vina dítěte, že se jeho rodiče potlačují „v jeho prospěch“? Neřekla bych…

Děti jsou ze své podstaty hodné. Prostředí a lidé kolem nich ovlivňují jejich chování (a to pak může být špatné, ale samy děti špatné nejsou nikdy.)

Navíc takovéhle obětování se ve prospěch dítěte je taková medvědí služba – nic dobrého to pro dítě není.

Nastavování mantinelů však nemá probíhat agresivně (od jednoho extrému k druhému), ale láskyplně a klidně. (Víc si o tom můžete přečíst v článku Jak dát dítěti najevo, že je tohle přes čáru?)

Když se dokáže rodič mít natolik rád, aby trval na svých opravdových vnitřních hranicích, dítě se nakonec přizpůsobí a bude je respektovat. Málokdy je tak pozdě, aby to nešlo zvrátit ;-)

Pokud máte zájem s tím něco udělat, začněte u sebe – pracujte na své sebelásce. S komunikací s dětmi vám může pomoct Nevýchova nebo knížky jako Respektovat a být respektován. Pochopit sebe i své dítě učí Mentální jazyky nebo Teorie typů.

Existuje toho ale mnohem víc. Přehled všemožných výchovných směrů najdete v mém taháku zdarma. Je stručný a výstižný.

Takže existuje ta rozmazlenost?

Ze slova rozmazlit by se mohlo zdát, že se toho obávaného nežádoucího chování docílí přílišným mazlením dítěte. Ale na začátku článku jsme si vysvětlili, že mazlením dítěte naopak hysterickým scénám předcházíme.

Zadruhé se o rozmazlenosti mluví jako o vlastnosti dítěte. Je to ale opravdu jeho vlastnost? Je to součást jeho charakteru? Nebo tu jde spíš nepochopení jeho způsobu komunikace s námi?

A zatřetí – o rozmazleném dítěti se mluví jako o špatném dítěti. Už jsme si ale řekli, že žádné dítě špatné není. Může mít jen špatné chování. A to ho (často nevědomky) naučili lidé kolem něj.

Než začnete kamenovat ostatní maminky v obchodech, že neposkytly svým dětem láskyplné hranice, a proto se jim dítě vzteká, přečtěte si, prosím, související článek!

Než si vy sami začnete sypat popel na hlavu, že jste volnou výchovou „rozmazlenost“ dítěte dopustili, zastavte se a přečtěte si tohle:

Balzám pro bolavou duši rodičů

Nikdo nás respektující výchově neučil. Jsme přelomová generace, která se to teprve učí! Nás samotné vychovávali autoritativně. (Někoho pomocí strachu, jiné pomocí moralizující manipulace.)

Teprve se to učíme – být respektující! K dětem i k sobě samým.

Naše mámy se pro nás zhusta obětovaly. Nenaučily nás myslet při mateřství na sebe. Není divu, že to sami neumíme.

Naši tátové nám nastavovali umělé vnější hranice, kterým jsme často nerozuměli. Prostě to řekl, tak to tak bude. Konec diskuze. Neumíme se nad pravými důvody našich požadavků zamýšlet. Pořád se snažíme docílit svého buď manipulací nebo autoritativními příkazy. Respektující a upřímnou komunikaci se potřebujeme teprve naučit.

Uvědomit si to, je první krok ;-) S dalšími kroky vám můžu pomoct třeba na online konzultaci pro rodiče.

STAY COOL, ACT WARMLY!

(zůstaň pevný, ale láskyplný)