Proč neříkat automatické NE a jak to souvisí s obdobím vzdoru

Dvouleté, tříleté ale už i roční děti procházejí obdobím vzdoru. Se říká. Ale je tomu vždycky tak?

Podle konceptu kontinua období vzdoru nebylo v hluboké minulosti normální – domorodé národy dětem máloco zakazují, takže jejich děti se málokdy vztekají.

Běžný pohled na období vzdoru

Většinou psychologové ale namítají, že období vzdoru je pro vývoj dítěte velmi důležitá etapa – dítě se potřebuje vymezit vůči okolí a uvědomit si svou osobnost.

Ano, pokud se k miminku chováme jako k panence, jako k věci, potřebuje se v roce, ve dvou letech jako bytost vymezit.

Zní ta panenka přehnaně? Kolik rodičů ale zvedne své dítě beze slova, sebere mu z ničeho nic hračku z ruky, odchytí ho, když leze kolem a zkontroluje mu plínu, sesadí ho ze židle, kam pracně vyšplhalo, všechno bez jediného vysvětlení?

Udělali byste to samé svému partnerovi? (Místo plíny si domyslete třeba náplast, překrývající zranění.) Těžko, že jo? Ale k dětem se takhle chovají všichni běžně –  bez respektu k jejich tělu, bez respektu k jejich činnostem.

Dítě se vůči tomuhle chování potřebuje přirozeně vymezit. Dát mámě a tátovi jasně najevo, že je taky člověk, osoba s názory, a nenechá sebou manipulovat libovolně.

Pokud ale k dítěti od narození přistupujeme s respektem a když s jeho tělem manipulujeme, řekneme mu to předem, vnímá samo sebe jako rovnocennou osobu mnohem dříve. Nemá potřebu své vlastní Já hlasitě manifestovat. Jeho rodiče mu jeho existenci potvrzují celým svým chováním k němu.

Jak období vzdoru vidí Nevýchova

Nevýchova tvrdí, že období vzdoru nemusí nastat – vlastně neexistuje – že vznikne jen v případě, že dítě vychováváme autoritativně, manipulativně, nebo mu dáme bezbřehou volnost a nemáme své hranice.

A mně to dává smysl – když dítě ví, že se s jeho rodiči dá na všem domluvit, že si navzájem vždycky vyjdou vstříc, takže jsou v koncovce spokojení všichni, proč by se mělo nějak hlasitě vymezovat a křičet „Tady jsem, všímejte si mě jako člověka sobě rovného!“? Oni ho tak už dávno vnímají.

A jak to mají ti domorodci? Ti prostě dítěti dovolí manipulaci s nebezpečnými věcmi hned, jak o to projeví zájem. Prostě mají důvěru v to, že si dítě neublíží. Kde není zákaz, není vzdor proti zákazu.

Vzdor pomocí „Ne!“ a „Já sám!“

Všeobecně se za jedno z typických slov období vzdoru považuje slovo NE! a za ním následuje věta JÁ SÁM!

Pokud ale dítěti umožníme zapojovat se do všech činností, které se ho týkají, kdykoliv o to projeví zájem, nemusí větu „Já sám!“ vůbec začít používat. Tohle můžu potvrdit u našich starších dětí – nikdy to neříkaly.

A co to zpropadené NE? (Tedy spíš ta otravná série NE-NE-NE-NE-NE!) Dá se tomu předejít?

Dá. Ale není to snadné a zpětně to taky nefunguje. Je k tomu potřeba dítěti automatické NE vůbec nezačít říkat. Je potřeba nesouhlas s jeho chováním vyjádřit jinak. Jak? Píšu o tom v tomhle článku:

Pozor! Neznamená to ale, že dítě „ne“ vůbec nikdy neuslyší. Nebo že budete volat na silnici za dítětem dlouhé věty a auto vám ho mezitím přejede.
Důrazné NE zůstává vyhrazeno pro život nebo zdraví ohrožující situace (vběhnutí pod auto, strkání šroubováku do zásuvky, tahání psa za ocas, jedení jedovatých bobulí, mlácení sourozenců, … cokoliv co je za vaší vnitřní hranicí).

Díky tomu se dětem „ne“ neošoupe a budou vědět, že to je fakt stopka, že situace je fakt vážná.

A proč vlastně NE nepoužívat?

A pozor, týká se to i předpony ne- (neběhej, nesahej, neházej, nebouchej, nekřič, neber mu to, nejez to, …).

Děti totiž z přemíry slova NE přestávají tyhle dvě písmenka vnímat a slyší už jen „běhej, sahej, házej, bouchej, křič, ber, jez, …

A to je něco, co fakt nechceme!

Myslíte, že je to přitažený za vlasy? Schválně si vzpomeňte, jak mluví vaši nejbližší – nepoužívají náhodou nějaká vycpávková slova? Jako, jakoby, vlastně, třeba, fakt, normálně, vole, prostě, …

Vnímáte tyhle vycpávky pokaždý, když s nimi mluvíte? Nebo jste si na ně tak trochu zvykli a odfiltrováváte je? Spíš si všimneme slovní vaty, kterou naše okolí běžně nepoužívá (přijede příbuzná a její vyprávění se hemží samým „hej“).

To co slýcháme nejčastěji a nenese to žádnou informaci, prostě pouštíme druhým uchem ven. A děti to mají stejně. Takže se snažme je slůvkem NE nezahltit ;-)

Povedlo se nám to s dětmi takhle?

Říkali „v období vzdoru“ NE?

Tak samozřejmě, že na otázku klidně „ne“ odpověděli. Ale takovou tu sérii „ne-ne-ne-ne-ne!“ jsme v tom věku opravdu nezažili. To spíš teď v pěti letech mají zvýšenou potřebu se vymezovat.

A víte co? Je to opět tím, že je nerespektujeme a začali jsme rozkazovat, místo hledání dohod (no jo, karanténa je už dlouhá…).

Vzepřít se rozkazu rodičů je totiž úplně snadné – stačí jen říct NE! ;-)

A to stačí? Neříkat ne?

Pokud si od toho slibujete, že žádný vztek s dětmi v tom kritickém věku nezažijete, musím vás zklamat. Děti se vztekají (stejně jako dospělí) pořád. Neříkání NE vám totální klid v rodině nezajistí.

Mít vztek ale není nic špatného! Je to emoce jako každá jiná.

Každopádně respektujícím přístupem a pochopením pro dětské emoce (nejen vztek) si to hodně ulehčíte – ty projevy vzteku nemusí být zdaleka tak děsné, jak možná myslíte (viz článek Hysterie v obchodě).

Přeju vám, ať je to období, kterým vaše dítě právě prochází, co nejpohodovější! (anebo aspoň co nejkratší ;-) 

STAY COOL, ACT WARMLY!