Přestaň! Pojď sem! Dej to sem! Buďte ticho! Nech ho! Zavři pusu a seď! Obleč se! Ukliď to!
Taky tohle vaše děti mají denně na talíři? A poslouchají vás? Udělají to, co po nich chcete?
Prozradím vám, proč jsou tyhle věty ve výchově tak neúčinný a děti je prakticky ignorují.
Musíte si vybrat – chcete aby vás dítě poslechlo, nebo aby tu věc udělalo?
S posloucháním na slovo vám krásně pomůžou filmy o armádě. V nich najdete poměrně dobrý návod, jak člověka pomocí drilu vygumovat natolik, aby plnil příkazy bez přemýšlení a ihned. „Od přemýšlení tu jsme my!“
Nebo můžete zkusit metodu cukru a biče od krotitelů zvířat – dát jasně najevo, kdo je tady pánem. „Sedni! Tak je hodný chlapeček.“
Pokud vám ale víc jde o to, aby dítě věc opravdu udělalo, nezbyde vám nic jiného, než přestat dávat příkazy.
Každý rozkaz je totiž předem odsouzen k neuposlechnutí
Možná s rozkazy uspějete u mladších dětí, ale už v předškolním věku se vám budou více a více vzpouzet a dělat cokoliv pro to, aby příkaz nesplnily. Budou chtít o sobě rozhodovat samy.
A buď je pomocí donucovacích prostředků budete válcovat, dokud vám to dovolí (čtěte do puberty), nebo změníte styl jednání s nimi.
Nevýchova má na tohle hezké kategorie – rodiče rozděluje podle stylu výchovy na:
- Policajty,
- učitele,
- nadšence
- a parťáky.
RODIČ POLICAJT je přesně ten typ, který dává rozkazy, vyžaduje disciplínu a používá fyzickou sílu.
(Ano, k plácnutí přes zadek nemá nikdy daleko.)
RODIČ UČITEL na to jde oklikou přes emoce a manipulaci. Místo přímých rozkazů donekonečna opakuje žádosti, hraje na city, vydírá, podplácí a používá svou psychickou převahu.
(Ano, některé jeho tresty jsou ještě horší než policajtovy – i když po nich nejsou na těle památky. Uvnitř těla jsou – a o to trvalejší.)
RODIČ NADŠENEC vlastně rozkazy nedává. Radši to za dítě udělá sám. Natolik adoruje dítě, že úplně potlačí sám sebe a sebedestruktivně nechává dítě v bezbřehé volnosti.
(Ano, těmhle rodičům děti „skáčou po hlavě“ a okolí z nich šílí.)
RODIČ PARŤÁK taky nedává rozkazy. Jenomže místo nich o věci s dítětem mluví. (Nerezignuje na věc.) Přistupuje k dítěti jako ke kamarádovi, kterého nechce ztratit. Takže používá respekt, pochopení pro dítě a je upřímný. A respekt nejen používá (říká respektující věty), ale i cítí. A to je to zásadní. Respekt k dítěti, jako k osobě, i respekt sám k sobě.
(Ano, když něco po dítěti chce, mluví o sobě a důvodech, proč to on chce.)
Příklad odlišného přístupu k dítěti:
Takže když po dítěti chcete, aby si třeba umylo ruce od hlíny, můžete:
- Policajtovat: „Mazej si umejt ruce!“
(A dítě vás buď poslechne, protože se vás bojí, anebo neposlechne, protože vás (už) má na háku.) - Učitelovat: „Jdi si umýt ruce! To ti to musím pořád opakovat? Proč mě furt tak trápíš? … Umyj si ruce! Kolikrát jsem ti to říkala?! Špinavé holčičky nemá nikdo rád! … Jaktože nemáš ještě ty ruce umyté? Tak to teda nevím, jestli bude dneska bonbónek po obědě…“
(A dítě buď poslechne, protože nechce maminku trápit / chce být milované / chce bonbon, anebo neposlechne, protože si ho už za bonbony tak snadno nekoupíte, nebo ví, že jen tak planě řečníte, anebo vás má už úplně odfiltrované – neslyší vás, nevnímá vás.) - Nadšencovat: „No honem – utíkáme si umýt ruce! „
(A dítě vás buď následuje do koupelny, protože je ve věku, kdy nadšeně udělá cokoliv s vámi, nebo už je starší a rozhodne se podle toho, jestli se mu zrovna chce, anebo nechce. Pokud nechce, rodič-nadšenec to nechá být, i když uvnitř úpí odporem a sžírá ho představa všech nemocí ze špinavých rukou.) - Jít na to parťácky: „Jaj! Ty máš ale špinavé ruce! Až to tady dokončíš, potřebuju, aby sis je šla umýt. Trochu se bojím, aby sis ty špinavé ruce nestrčila do pusy / nechci, abys zamazala sedačku / jsem nervózní z toho, že bude hlína po celém domě.“ – Zkrátka řeknete ten VÁŠ pravý důvod, proč to po dítěti chcete. A doplníte: „Šlo by to? / Pomůžeš mi s tím? / Co navrhuješ?“
(A dítě vám buď odpoví, že by to šlo, nebo vám vysvětlí, proč mu to nevyhovuje, a vy se s ním o tom můžete pobavit, jak to teda vyřešit jinak.)
Jasně že dlouhé debaty se nehodí do všech situací a pokud dítě už ví, proč po něm něco chcete, není třeba pokaždé důvody uvádět. Ale ani tak není potřeba rozkazovat. Můžete připomenout například takto: „Klárko – ruce“ a odpustit si to dodatečné „tak mazej!“.
Ani není třeba to samé opakovat do zblbnutí dokola – pokud vás dítě slyšelo, a přesto to neudělalo, bude účinnější debatu kolem toho rozvést než doufat, že napopáté poslechne. ;-)
Rodiče často volně přecházejí z nadšencování k učitelování a (když už neví kudy kam) k policajtování.
Když mu nedám příkaz, prostě to neudělá!
Parťácký (= respektující) způsob komunikace funguje spolehlivě – pokud ne, není to opravdu respektující způsob. Ale třeba učitelování, oblečené do „hezkých“ řečiček.
Pokud se budete snažit dítě „respektujícími“ větami donutit udělat to, co chcete, fungovat to nebude – respekt totiž vypadá jinak.
Nejde o ta slova (ta tu jsou jen jako příklad), jde o ten přístup k dítěti.
Sebekrásnější věty jsou k ničemu, když vám uvnitř hlavy jede „musí to udělat!“ „musí mě poslechnout!“ „já na tebe vyzraju!“ a podob. To radši mlčte a pozorujte chvíli dítě – třeba se vám povede se do něj vcítit a nebýt na něj naštvaní.
Bez rozkazů to ale přece nejde!
Věřte mi, v běžné komunikaci s dítětem to jde. Jen to nejde samo a hned. Je potřeba na tom pracovat. Obzvlášť pokud rozkazujete už delší dobu.
Lépe to rodičům jde ve chvílích, kdy jsou v pohodě, mají naplněné své potřeby a nejsou ve stresu.
Každý den není posvícení, tak se netrestejte za to, že vám zas rozkaz ujel, a doplňte ho vysvětlením nebo formulujte požadavek znova a jinak. Tu pachuť poroučení to zmírní.
Samozřejmě, že se občas rozkazům nevyhnete, ale nechte si je pro život a zdraví ohrožující případy. Aspoň se dětem neošoupou a budou na ně reagovat pohotověji.
Přeju vám a vašim dětem ať se u vás doma máte čím dál, tím víc parťácky a čím dál, tím míň to u vás zní jako na cvičišti. ;-)
STAY COOL, ACT WARMLY!
(Buď v pohodě, buď kámoš)
P.S: Pokud nevíte, co to ta Nevýchova vlastně je, jukněte sem, najdete tam i další super výchovné styly.
Respektující výchovu znám a spoustu věcí teoreticky vím, jak by se měly řešit, ne vždy to u nás ale funguje. Největší problém je úklid. Jak reagovat, když hezký poprosite dítě,aby si uklízelo hračky a ono jednoduše odpoví „NE“ ? U nás to dopadne tak, že buď bordel nechám ležet,anebo se naštvu, hrozim, že když to neuklidi,tak nebudou pohádky/nebo hračky vyhodím do koše..je naštvaná, ale je uklizeno. Ve většině věci lze se domluvit ale s tím si nevím rady.
Karolin díky za dotaz! Uklízení je takový evergreen :-D
Každá rodina to řeší jinak, ale tady jsou moc pěkné příklady, jak na to jít opravdu s respektem: https://www.nevychova.cz/pribehy/269
Ono totiž to „hezké poprosení“ není nic jiného, než rozkaz zabalený do hezkých slov ;-) Pokud trváme na tom, aby nám bylo vyhověno, není to prostý dotaz. Pokud použijeme otázku: „Mohla by sis, prosím, uklidit pokoj?“, je potřeba být připravená i na zápornou odpověď ;-) Pokud se nechceme zeptat (pokud prostě chceme, aby byl pokoj uklizený), je potřeba o tom s dítětem mluvit jinak.
Rozhodně doporučuju děti přizvat k řešení té situace – v pokoji je nepořádek a mámě to vadí. To je něco, co může dítě začít řešit. Ten problém máme totiž my – nám ten nepořádek vadí. Dětem většinou ne. Takže je přizveme k tomu, aby nám pomohly ten náš problém vyřešit. Tohle bude mnohem ochotnější řešit.
U nás z té debaty kolem úklidu například vyplynulo, že by kluci potřebovali jiný systém ukládání hraček (a taky, že jsme je ještě víc zredukovali, aby byl úklid rychlejší).
Držím palce ;-)
Díky za odpověď! Článek z nevychovy přečtu, třeba přijdu na to, co s úklidem ;)I když upřímně přiznám se, že mi docela vadi jejich styl… To co by se dalo napsat ve 3 větách, rozepišou na 3 stránky, a k tomu hromadu příkladů a zbytečnosti.
Článek jsem přečetla a částečně se vidím ve všech typech. S dětma se umíme zasmát, zahrát, pomůžou a poslouchají. Když okolo sebe vidím styl Nevýchovy, tak je většinou dítě vzteklé, rozmazlené, neposlechne resp. poslechne, po tom co jeho máma s ním hodinu debatuje. Dělá si co chce. Já myslím, že spousta rodičů dost nechápe, jak nevýchovu uchopit.
Díky za komentář, ale asi se neshodneme hned na dvou věcech: Nemyslím si, že by děti měly poslouchat rodiče na slovo. Nemyslím si, že by měly být děti vůči rodičům v podřízené pozici, vnímám je jako rovnocenné osoby.
A dále nejsem přesvědčená o existenci rozmazleného dítěte – resp. to že je dítě označené jako rozmazlené, není chybou respektujícího přístupu (buď je nesprávně interpretováno přirozené chování dítěte jako nevhodné, nebo se o respektující přístup ve skutečnosti nejedná). Více o tom píšu v tomhle článku: https://luciemachutova.cz/existuje-rozmazlenost/
S tím, že se spousta rodičů v Nevýchově plácá, souhlasím. Ale nevidím to jako vadu principů Nevýchovy, spíš jako její nepochopení.
Rodič není parták, rodič má zodpovědnost, dítě opravdu není na úrovni dospělého a rozhoduje jen o tom, co ho neohrožuje.
Tyhlety salonní romantické pohledy by se zvlášť dobře uplatnili třeba v Peru, které je špinavé a nebezpečné
Tam si takto vychovávaný dětský zpovykanec opravdu neprosadí, že zrovna teď chce na zem, mezi šílený bordel a sem ram nějakou tu krysu.
Už se proberte. Viz Prokopová, Malý tyran.
Dobrý den, Katko.
Neshodneme se asi ani na tom předpokladu, že zem je pro dítě nebezpečná.
Přístup Jiřiny Prekopové mi je bytostně nepříjemný, stačil mi dokument České televize, doporučuji všem, kdo s myšlenkou pevného objetí koketují.
A myslím, že došlo i k nedorozumění obsahu článku – to že dítě považujeme za sebe rovného, neznamená, že ho necháme dělat cokoliv (třeba sedět na zemi). Znamená to pouze to, že s ním o tom budeme mluvit s respektem (a klidně ho to dělat nenecháme). V článku navíc přímo zmiňuji, že život a zdraví ohrožující situace jsou něco jiného než běžný režim. Kolik takových situacích za den s dítětem zažijete? Zkuste si to jeden den počítat ;-)
Skveli článek 🤩🔝💥
Díky :-)