Souhlasíte s tímhle příslovím?
Uplatňujete ho ve výchově dětí?
Přijde vám to důležité, děti připravit na „skutečný život“? Nebo máte priority ve výchově jinde?
Proč tohle přísloví ve výchově nesnáším
V diskuzích kolem respektující výchovy se tohle moudro čas od času vyskytne. Pisatel jím má namysli, že rodiče nemůžou dětem umetat cestičku životem, naopak, že je mají připravit na „tvrdou realitu života“ tréninkem. Takže to přísloví doplňuje výroky jako:
„V práci se taky nebudou moct rozhodnout, že do ní nepřijdou.“
„Ve škole se jich pak taky nikdo nebude ptát, co by chtěli dělat!“
„Musí pochopit, že na světě není jen zábava, ale i povinnosti.“
„A jak se pak prosadí v kolektivu, když se neumí prát?“
„To se z něj učitelky zblázní, když nemusí doma poslouchat na slovo!“
Ono se to na první pohled může zdát pravdivé, ale podstatnější mi přijde, jaké chování vůči dětem těmihle větami dospěláci ospravedlňují. Nezřídka jde totiž o čistou buzeraci dětí …
Cvičiště
Pokud tenhle výraz použijeme v oblasti výchovy, je tím zřejmě myšlen domov.
Ale copak je domov nějaký výcvikový tábor?
Chtěli byste, aby na dětství vaše děti vzpomínaly stylem: „Táta byl drsnej, neměl slitování, věděl, jak mě donutit k maximálním výkonům. Nějaký citový výlevy u nás neměly místo.“
Nebo radši ve stylu: „S našima byla sranda, naučili mě spoustu věcí a mohl jsem za nima přijít kdykoliv s čímkoliv.“?
Podle mého názoru by měl být domov místem, do kterého se všichni jeho členové vracejí rádi, kde najdou útěchu, pochopení, lásku a vřelou náruč milovaných osob.
A to prostě cvičiště nedokáže.
Bojiště
Jestli má být bojištěm sám život, tak lituju toho, kdo to má tak nastavené. ;-)
Ono se často říká „život je boj“, ale chcete ve svém životě bojovat – o přežití? o lepší pozici? o víc peněz? o větší prestiž? o uznání? Nechcete si ho radši užít? (Víc by se mi líbilo: „Život je jízda.“)
Nebo „aspoň“ plně prožít?
Proč děti do života posílat vyzbrojené jako do boje? Není rozumnější je do něj vyslat se zdravým sebevědomím a schopností postavit se za to, co je správné? Se schopností samostatně uvažovat a kriticky myslet?
A jak toho docílíme autoritativním pokřikováním rozkazů jejich směrem? (Navíc aniž bychom jim vysvětlili důvod požadavku.)
Vojna není kojná
Ano, život se s nimi třeba mazlit nebude, ale o to víc potřebují mít zdravé vztahy k sobě samému, ke svému tělu, ke svým blízkým.
Zocelené jedince vychováme tak, že jim dáme bezpodmínečnou lásku, že v nás budou mít stabilní oporu. Ne tak, že jim lásku odepřeme. (Tak se naopak vyrábějí psychicky narušení jedinci.)
Každý odborník vám potvrdí, že ty největší balvany v sobě si neseme z dětství (případně z dospívání).
Na dětství záleží.
Na lásce rodičů záleží.
Naše láska a respektující přístup v nich zesílí to správné a dodá jim sílu postavit se tomu špatnému. Můžeme být jejich přístav, do kterého se budou vracet ze svých objevných cest životem. Nejprve z úplně krátkých – na vrchol prolejzačky. Později z delších – ze školky, školy a z letního tábora. Až to budou velké výpravy za první láskou, za vlastním já,…
Kde je ve společnosti chyba?
Tohle asi většina lidí ví a uznává, ale proč se podle toho děti nevychovávají?
Proč ještě tolik lidí má pocit, že když dítěti dají zažít ponížení a podřízenou pozici, připraví ho tím na život – třeba ve škole?
Ale kdo se spíš ubrání šikaně – ten, kdo má nízké sebevědomí, nebo ten, kdo ho má zdravě vysoké?
A sebevědomí není třeba dětem dodávat – ony se sebevědomé narodí! Stačí jim ho nebrat!
Jak? Třeba tím, že z nich nebudeme dělat nám podřízené osoby. Že je nebudeme zesměšňovat za jejich projevy emocí. Že nebudeme potlačovat jejich přirozenost projevu. Že nebudeme bagatelizovat jejich důvody k pláči.
Souhlasíte?
Tak proč stále není respekt ve výchově více rozšířený? Kde je ten zakopaný pes? Je to tím, že se těm rodičům taky respektu v dětství nedostalo? Že to prostě neumí?
Nevím. Ale ze všech svých sil se snažím respektující výchovu a kontaktní rodičovství šířit ;-)
Díky, že mi v tom pomáháte – třeba pomocí sdílení mých článků ♥
STAY COOL, ACT WARMLY!
(Pojď s dobou a respektuj!)
0 komentářů