Tenhle článek nemá sloužit jako univerzální návod „jak zkrotit vztekající se dítě v obchodě“. Jde jen o inspiraci a vysvětlení pro rodiče, kteří jsou v těch situacích bezradní a nějaké konkrétní tipy by ocenili. Pokud vás zajímá řešení jiných individuálních achillovek ve výchově, můžete využít online konzultace pro rodiče.
O co v tom obchodě vlastně jde?
Něco dítěti odmítnete koupit a ono se začne vzteky nebo zoufalstvím válet po zemi. Nebo „jen“ křičí. Projevuje tím svůj nesouhlas s vaším rozhodnutím. Dává najevo emoce, které jste v něm vyvolali.
Dávat najevo emoce je v pořádku. Ano, i ty negativní. Ano i na veřejnosti. Lišit se ale může způsob projevu těch emocí.
Válení se na zemi a křičení je v naší společnosti nepřijatelné. Ale třeba v Itálii už to u dětí tak špatně nepřijímají. Jde čistě o kulturní zvyklosti. Je v pořádku, snažit se děti naučit, že takové chování je na veřejnosti nevhodné. Ovšem velmi záleží, jakou formu k tomu zvolíme.
Když mu dáte „pár na zadek„, nenaučí se zhola nic. Jediné, co si z toho může odnést, je pocit nepochopení a strachu z vlastních rodičů.
Snažit se vysvětlit dítěti v amoku, proč to nemá dělat, je taky naprd – v takové chvíli dítě slova nevnímá.
A taky je potřeba si uvědomit, že dítě nemá ještě zralou nervovou soustavu, takže se do amoku dostane velmi snadno. (To by si potřebovali uvědomit hlavně ti, co na vás hází odsuzující pohledy.)
Co s ním tedy?
Především je třeba si říct, že to válení se a křik je docela účinná věc – na zklidnění se. Fyzický kontakt se zemí pomáhá dítěti vrátit se „k sobě“ – teď je „mimo“. Křikem se snadno uvolňuje napětí a zlost – upouští se tím přetlak frustrace.
Pokud se nebudeme snažit tyhle projevy zlosti potlačit, pravděpodobně se jimi dítě uklidní. (Jen si to pak nepokazte uštěpačným komentářem, radši prcka láskyplně obejměte ;-))
Pokud si místo „to je rozmazlenec!“ radši řekneme „jeho nervová soustava to nezvládla“, snadněji budeme s dítětem soucítit a pomůže nám to zůstat klidnými. (Jestli nám do toho nezačne kecat nějaká kolemjdoucí tetka ;-))
Klidně a s láskou nastavené hranice jsou to, co dítě potřebuje.
Pokud dítě nevypadá, že by se uklidňovalo, bude třeba proces podpořit klidnými slovy a gesty, plnými porozumění. Jestli jich nejste v tu chvíli schopni, radši nic neříkejte a urychleně obchod opusťte. Bez klidu se z té situace nevymotáte. (A hemzy kolemstojících „proč mu jako něco neřeknete?“ ignorujte – vy víte, že byste to mluvením jen zhoršovali, klidně mlčte dál.)
Nejlepší je ale prevence
Hlavním předpokladem úspěchu v obchoďáku je, že dítěti zakazujete nákup z pevného přesvědčení, že tu věc nepotřebuje. Že ji koupit nechcete a víte proč. Pokud něco ve vás váhá, jestli to koupit, a přesto mu to zakážete, dítě to vycítí a asi nemáte šanci z toho vyjít bez pošramocených nervů.
Pokud nevíte, jestli to dítěti chcete koupit, klidně to přiznejte. Zkuste se společně domluvit a vymyslet variantu, kdy budete spokojeni oba. I krátké zamyšlení se a uvažování nahlas dětem pomáhá se vyrovnat se situací bez amoku.
Například:
„Tohle pyžamko je pro miminka, to by ti bylo malé. Nové bys potřebovala, můžeme zkusit najít tvou velikost. … Bohužel ten obrázek, co se ti líbí, nemají ve tvé velikosti. Můžeme počkat, třeba ho budou mít příště.“
„Tohle autíčko se ti líbí? Ale je hodně drahé a máš podobné doma… Tohle je ale svítící, viď? jenže tady se píše, že je až od šesti let a tobě jsou teprve čtyři. To by tvoje hry nevydrželo“
„Sýr na strouhání doma máme, nepotřebujeme další, ale mohl bys mi pomoct najít šunku, ta nám chybí.“
Z těchhle vět dítě vidí, že nad tím opravdu uvažujete, že k odmítnutí máte důvod. Může s vámi zkusit smlouvat – předkládat své argumenty. Nebojte se toho, učí se tím moc užitečnou věc. Opravdu se nad jeho námitkami zamyslete – třeba vám budou dávat smysl a nakonec se to koupit rozhodnete. Ale nebude to na základě vřeštění „já to chci!“, ale na základě rozumné diskuze. (Jasně, zpočátku asi budou padat i dost absurdní argumenty, ale i tím se dítě učí.)
Doporučuju se vyhnout automatickému NE jako první odpovědi. Pak by totiž žádnou z následných vět dítě už nevnímalo (zaplavily by ho emoce z odmítnutí). Naopak zkuste jako první reagovat pozitivně:
„Jo, autíčko na ovládání bychom ti jednou koupit mohli. Tohle je ale nesmyslně drahý, zkusíme se podívat po jiném, třeba na internetu.“ (A pak se po něm spolu opravdu podívejte – prostě jednejte s dítětem narovinu.)
„No to je ale krásná panenka! A má růžové šatečky! Klidně si ji prohlédni, já se zatím podívám na tyhle tepláčky. … Tuhle panenku necháme tady, mám pro tebe vyhlídnutou jinou – o něco větší a líp zpracovanou. Tahle má nějak řídké vlasy.“
„Já vím, že máš jahodové jogurty rád, určitě nějaké koupíme, ale vyber si jen tři – víc jich do příštího nákupu nestihneš sníst. Příště koupíme zase další.“
Úplně malé děti, které nemají šanci tohle pochopit, do obchodu nevodíme nebo je držíme striktně v košíku/kočárku/nosítku a do ruky jim dáme neokoukanou vlastní hračku/klíče/jinou zajímavou věc.
Ostatně do hračkářství s manželem děti vůbec nevodíme, mně to přijde jako jejich zbytečné týrání… ;-) Nabídka v supermarketech k dráždění touhy po všem úplně stačí :-D
Jaké strategie máte v obchodech vy? Pochlubte se dole v komentářích! ;-)
STAY COOL, ACT WARMLY!
0 komentářů