(seriál Cool mámy s hřejivou náručí)
Zuzka žije už 11 let v Africe, z toho 7 let v Zambii, odkud pochází také její manžel, se kterým vychovává dvouletého chlapečka.
Dnes budeme mluvit o výchově dětí v Africe, o kontaktním rodičovství a vztazích s cizinci.
– Zuzko, co tě přivedlo k tématu vztahů s cizinci?
Do Afriky jsem se dostala díky ex-příteli, začala jsem poté pracovat v oblasti rozvojové spolupráce a humanitární pomoci. Na mateřské se pro mě přirozeně změnila spousta věcí – založila jsem blog, kde jsem chtěla ukazovat ,,normální Afriku” a bojovat trochu se stereotypy – že Afrika není jen chudoba, podvyživené děti a nemoci.
Pomalu se vše vyvíjelo a já se rozhodla zaměřit na partnerské vztahy českých žen s cizinci, nejen z Afriky, ale také z Jižní Ameriky, Asie nebo z jiných zemí Evropy. A nyní je toto téma jedno z těch, kterým se věnuji.
– Jak jsi zjistila, že jsi kontaktní máma? Vyvíjelo se to nějak?
To jsem zjistila až několik měsíců po porodu syna. O mateřství a rodičovství jsem vlastně nic moc nevěděla, nic jsem si dopředu nezjišťovala, neplánovala. Přečetla jsem si po porodu pár knížek a jednou z nich bylo Kontaktní rodičovství od doktora Searse a zjistila jsem, že většinu věcí popisovaných v knize dělám… že jsem vlastně kontaktní máma :) Ono to prostě tak nějak přirozeně nastalo.
– Co ty a tvoje okolí? Cítíš spíš podporu nebo přichází nevyžádané rady?
Malý se narodil císařem a já ho poprvé viděla až den poté, co se narodil. Celkově jsme v nemocnici strávili 10 dní, to byl pro mě obrovský stres. Byl na mě vyvíjen ohromný tlak – že musím začít kojit, proč mi to nejde, že musí být malý v postýlce, ať si ho neberu příliš k sobě do postele a podobně. Maličký se kojit nechtěl, laktace ještě nebyla rozběhnutá a já dokrmovala ze stříkačky, což mi moc nešlo.
Nakonec jsem se z toho tak trochu složila a řekla jsem si, že takhle tedy dál ne! Zavolala a zaplatila jsem si vlastní laktační poradkyni, požádala jsem mamku, aby mi nosila jídlo, protože jako vegetariánka jsem další rohlík nemohla už ani vidět :) A začala jsem syna dokrmovat. Všechno se začalo zlepšovat, malý začal přibírat, já jsem byla víc v klidu a v den odchodu z porodnice jsem začala i kojit.
Po příchodu k rodičům bylo všechno krásně nachystané pro první vnouče, včetně postýlky. Malý se samozřejmě neustále budil, já byla po několika dnech totálně vyčerpaná a řekla jsem si, že na tohle nemám nervy a vzala jsem si ho k sobě do postele. Dneska mu jsou dva a spíme spolu v posteli každou noc :)
– A co na to říkala mamka, že máš dítě v posteli?
Reakce byla taková ta typická: “Vždyť ho zalehneš!” A ano, on byl opravdu maličký, ale já jsem věděla, že ho prostě nezalehnu. Mamka pak sama viděla, že je to lepší a vyspíme se takhle oba dva. V tomhle vidím velký rozdíl mezi Českem a Afrikou. V Africe je normální, že rodiče spí s dětmi, že jsou děti nošené, obecně těch rad jak vychovávat je tady mnohem méně.
Moje zkušenost je taková “mainstreamová”, kdy jsem byla v Čechách v začátku hodně stresována radami, jak co mám dělat a když to tak dělat nebudu, nenávratně poškodím svoje dítě. Já vím, že se říká, že máme věřit své intuici, ale když máme první dítě, nemáme ještě vybudované takové to mateřské sebevědomí. Většina žen si musí s prvním dítětem k těm věcem postupně sama dojít.
– Jak je to teď, když je syn starší? Mluví ti příbuzní v Africe do výchovy?
Moje situace je trochu specifická, protože naše rodina jsme jen my tři. Manžel rodiče už nemá a jeho sourozenci žijí relativně daleko. Možná je to docela výhoda, že máme prostor dělat si věci po svém.
S mužem máme názory na výchovu rozdílné a já se toho upřímně před narozením syna trochu bála. Ale nakonec to problém není, všechno tak nějak plyne a my umíme dělat kompromisy.
O výchově se bavím s mými zambijskými kamarádkami, ale nikdo mi do výchovy nezasahuje. Je spousta věcí, které jsou tady úplně jiné a to mi pomohlo si uvědomit, že to, co se říká o péči o dítě, je velmi relativní. Například v Zambii se vůbec neřeší sůl nebo tu posazují miminka. Tohle mi dodalo potřebný nadhled a podpořilo mne to v přesvědčení, že máme vše dělat tak, jak to cítíme. Žádná univerzální pravda neexistuje, nikdo nám nedá návod, jak vychovat super-inteligentního člověka, který bude naprosto dokonalý :)
My mámy bychom měly zejména naslouchat samy sobě a zároveň svému dítěti. Takhle pak můžeme najít všechny potřebné odpovědi.
– Jsou v Zambii také veřejná místa, kde se můžou mámy s dětmi potkávat?
Žijeme v druhém největším zambijském městě a možností vyžití pro děti je tady opravdu málo. Ačkoliv jsme půlmilionové město, jsou tady snad je dvě centra, kam je možné jít s dětmi plavat nebo pak zpívat nebo malovat. Koncept dětských hřišť tady téměř neexistuje.
Tím, že to není, nutí nás si to aktivně vytvářet. Setkávali jsme se s dalšími rodinami na fotbalovém hřišti, kde maminky mohly sportovat a tatínci si hráli s dětmi. Nebo jsou i skupiny maminek s dětmi, které se setkávají v kavárnách. Ale je potřeba si tyhle příležitosti hledat. V tomhle je to oproti situaci v Čechách o dost těžší.
– Jak je to v Africe s mateřskou, existuje nějaký takový koncept?
Pokud jsou ženy oficiálně zaměstnané na smlouvu, teoreticky by měly mít nárok na příspěvek na 6 měsíců, vyplácený od zaměstnavatele. Něco ve smyslu rodičovské na 2-3 roky tady vůbec neexistuje, takže drtivá většina žen se vrací rychle zpět do práce a o dítě se stará chůva nebo příbuzné ženy.
Školky existují, ale spíše ve městech a jsou dostupné pro pracující rodiny, které si je mohou finančně dovolit. Systém, který máme v česku je hodně ojedinělý – i v jiných evropských zemích se ženy po několika měsících vracejí do práce.
– Je velký rozdíl mezi městy a venkovem, co se týče třeba nošení dětí?
Za celou dobu, co jsem v Zambii, jsem viděla opravdu naprosté minimum kočárků. Děti ve městech i ve vesnicích jsou nošené, ve městě maximálně maminky využívají autosedačky a pak si dítě stejně přendají do šátku. Po pravdě kočárky by tady byly vlastně k ničemu, protože chodníky tu téměř nikde nejsou, po zpevněných cestách jezdí pro změnu hodně aut. I my, když jdeme na procházku, tak zvolíme hlavně cestu, kde jezdí málo aut a mám malého v nosítku.
Nošení je tady možná určitá z nouze ctnost, protože ženy, zejména na vesnici, porodí a musí se vrátit rychle do práce na pole, ale o to více je to tady normální a běžné.
– Takže nosí všichni :)
Ano. Když se ještě vrátím ke zmiňovanému návratu maminek do práce a rozporu s kontaktním rodičovstvím – pokud vám tu hlídá babička, teta nebo chůva, tak i ony dítě nosí. Nebo je tady naprosto běžné, že si děti navzájem hlídají sousedky, nosí je, a dokonce je někdy i kojí.
Zároveň je v Africe naprosto normální mít chůvu nebo paní na výpomoc s úklidem. Teď kvůli Covidu pracuji hodně z domova, chůva si hraje ve vedlejší místnosti s malým, já je slyším a vím, že když bude cokoliv potřeba, jsem na dosah, mohu bez problémů kdykoliv nakojit nebo uspat.
Tohle hlídání „na půl cesty“ doporučuju maminkám taky – kontaktní mámy jsou při něm klidnější.
– A co třeba bezplenkovka? Zaznamenala jsi jí ve svém okolí?
Kdybys tady řekla ,,bezplenková metoda”, asi nikdo nebude vědět, o co vlastně jde. Ve městech mají děti klasické jednorázové plenky, já osobně používám látkové. Ženy na vesnicích nepoužívají plenky žádné, protože si to nemohou dovolit, což byl pro mě osobně velký šok, když si vezmete, že ženy tady mají děti tak často v šátku navázané na těle…
– Zuzko, co tobě osobně přijde na mateřství nejtěžší?
Od dětství v sobě mám spoustu zažitých vzorců z výchovy, plno bloků. Teď se snažím přemýšlet o tom, jak předejít tomu, abychom s manželem nepředávali tyhle vzorce dál našemu synovi. Je jasné, že naši rodiče to nemysleli nijak zle, snažili se, abychom byli úspěšní, ale nedomýšleli, jaké dopady to může mít na naše sebevědomí.
My jsme smíšený pár, naše dítě se možná setká s rasistickými narážkami. Naší rolí je vychovat ho tak, aby byl sebevědomý a dokázal se s tím srovnat.
Jakékoliv dítě se může stát cílem šikany a sebevědomí je klíčové v tom, aby se tomu děti dokázaly ubránit.
Respektující výchova vychází z toho, že dítě přirozeně sebevědomí má, a úkolem rodičů je mu ho nevzít.
– Proč je podle tebe téma smíšených párů důležité? Je fungování takového vztahu složitější?
Přeji si žít ve světě, kde nebudeme muset poslouchat poznámky o tom, jaké národnosti je náš partner. Nechci, aby tohle musely řešit naše děti. Já sama dostávám různé hejty, překvapivě v drtivé většině od mužů, na téma “blondýna žije s černochem”.
Já jsem se rozhodla bořit tyhle stereotypy. Lidé jako by zapomněli na to, že i v Čechách se lidé rozvádějí, jsou tam muži, kteří mohou bít své ženy nebo děti. Proto chci podporovat ženy, které mají vztahy s cizinci, aby bylo vidět, že smíšené vztahy jsou normální, fungující a že vždycky záleží na konkrétním člověku.
Existují rozdíly, které vycházejí jen z podstaty toho, že ženy a muži mají naprosto rozdílné myšlení. U smíšených párů k tomu často přibývají ještě kulturní rozdíly a jazyková bariéra. A nemusí jít o muže z Afriky, i s partnerem z jiné evropské země na takové rozdíly můžete narazit.
Jsou to někdy detaily, například pro nás Čechy je naprosto běžné trávit volný čas v přírodě, ale pro mého muže je to naprosto zcestná představa. Proč by měl ve svém volném čase jít sám na procházku, když strávil dětství tím, že chodil denně 5 kilometrů do školy? Často si takové chování bereme osobně, přitom jde jen o zmiňované kulturní rozdíly. A já věřím, že je to důležité téma, které se má otevírat.
– Není to univerzální téma, které by se hodilo otevřít všem párům, nejen smíšeným?
Myslím, že ano! Jak se postupně dostávám v tomto tématu více do hloubky, tak zjišťuji, kolik věcí je jen o našem mindsetu a o našich očekáváních. Jak velmi záleží na našem vlastním seberozvoji. Pokud uvidím, že moje kurzy mohou pomoci i českým ženám, které žijí s Čechy, tak to pro mě bude určitě zajímavý směr.
Nevěnuji se jen kurzům, ale vytvářím i podpůrnou komunitu pro ženy s partnery z ciziny. Snažím se pro ženy vytvářet bezpečný prostor, kde mezi sebou mohou sdílet své zkušenosti a řešit podobné problémy. Je možné, že se časem opravdu posunu dále, protože mým záměrem je pomoci co největší skupině žen, aby měly funkční vztahy.
Děkuji, Zuzi, za rozhovor, určitě jsme spolu nemluvily naposled!
Rozhovor je součástí seriálu „Cool mámy s hřejivou náručí“ – myslím, že žít v Africe a učit ženy, jak vycházet s partnerem, je víc než cool :)
Zuzana Mukumayi Filipová vede kurzy zaměřené na vztahy s cizinci, zmíním například aktuální minikurz zdarma “Jak se neztratit v komunikaci s partnerem z ciziny” – začíná 6. 12. 2021 a podrobné informace najdete zde.
Můžete ji také sledovat na Facebooku na její stránce “Z Afriky o partnerských vztazích se Zuzanou Mukumayi”
STAY COOL, ACT WARMLY!
0 komentářů