fbpx

Proč velebím společné spaní s dětmi

V porodnicích bývá zakázané, psychology opatrně doporučované, dětmi vyžadované, příbuznými odsuzované, rodiči milované, výrobci nábytku opomíjené – co? SPOLEČNÉ SPANÍ RODIČŮ S DĚTMI.

Jak může takové společné spaní vypadat?

  • Celá rodina spí na klasické manželské posteli (levné, ale nekomfortní),
  • rodiče spí na manželské posteli a z obou stran jsou k ní přiražené postýlky bez postranic, tzv. balkonky (nejčastější řešení; někdy se to zvrtne do první varianty nebo si účastníci místa prohodí :-D),
  • celá rodina spí na několika postelích přisunutých k sobě (pohodlné, ale prostorově náročné),
  • rodiče s dětmi spí na posteli vyrobené přesně na míru jejich požadavkům (drahé, ale ideální řešení).

Odborníci na kontaktní rodičovství vám vyjmenují hned několik důvodů, proč je společné spaní pro vaše děti to nejlepší.

Já vám povím, proč je to super pro vás:

  • Dítě se méně budí ⇒ vy se víc vyspíte,
  • ušetříte si spoustu nočního pláče, protože stihnete na potřebu dítěte zareagovat dřív, než se rozeřve,
  • nemusíte se zvedat z postele, když dítě potřebuje nakojit / přebalit / vyčůrat / napít vody / poňufat / podat dudlík / whatever,
  • když si to zaběhnete, nemusíte ani rozsvěcet ⇒ rychleji zas usnete,
  • začínající nemoc dítěte odhalíte v zárodku; není výjimka, že se jí do rána zbavíte,
  • dítě se tulí celou noc ⇒ míň se na vás věší přes den,
  • uspávání může být raz dva hotové – prostě si všichni lehnete a kdo usne poslední, vyhrál ; – D (u nás to je otázka 2-5 minut, když jdou spát unavení),
  • u kojení můžete spát (fakt! Stačí natrénovat kojení z obou prsou na jednom boku, abyste nemusely dítě přesouvat. A jde to i s maličkými prsy, věřte mi! ;-)),
  • všechno to mačkání se, tulení a proplétání končetin udělá z vašeho manželství kontaktní manželství ;-).

Příběh naší rodinné postele

Ještě v těhotenství jsem si myslela, že miminko bude ve svém pokojíčku spát nejpozději v půl roce – říkali jsme tomu, že půjde na West point :-D. S blížícím se porodem (a nasáváním kontaktních mouder) jsem nejprve dětskou postýlku přirazila k mé straně postele, a pak i odstranila bočnici. V šestinedělí se mimísek přesunul ke mně pod křídlo – líbilo se nám to tak nejvíc.

Jak se šestý měsíc blížil, bylo nám s chlapem čím dál tím jasnější, že West point se minimálně odkládá.

Jen si to představte:

Místo prostého vyndání prsiska a přitulení hladového krku v posteli blíž k sobě, bych musela: vstát, dojít do vedlejšího pokoje, rozsvítit, lehnout si k dítěti (?) nebo si tam sednout do křesla, absolvovat celé kojení bdělá, dítě uložit (povede se to ihned?), přesunout se zpátky do postele (cestou si asi dojít i na záchod) a pak se pokusit zas usnout. No jsem já masochistka? Nejsem. Tak jsme nechali vše při starém ;-).

V novém

Při stěhování do nového domu bylo logické, že si necháme vyrobit postel na míru. A tak vznikla naše rodinná postel o rozměrech 2,8 x 2 m, která obsahuje manželské minilůžko 1,4 x 2 m (protože jsme na něj byli od začátku našeho vztahu zvyklí, klidně si dopřejte svých 1,6 nebo i 1,8 metru ;-)) a k němu jsou z obou stran připojeny moduly o rozměrech 0,7 x 2 m.

Postel je rozebíratelná, až nám dají děti košem, boční moduly se odmontují a vzniknou dvě postele 1,4 x 2 metry. Jedna bude pro nás a druhá pro jednoho z kluků (americké jednolůžko).

Tak to jen taková inspirace, zařiďte si to podle svých potřeb, prostorových a finančních možností, ale nebojte se toho a zkuste to! Uleví se vám ;-).

V jednom z novějších článků rozebírám úskalí společného spaní a zakroutím krkem vašim strachům z něj.

STAY COOL, ACT WARMLY!

"Jsem hrdá žena svého muže, architektka a především zažraná máma tří prťavých gentlemanů.
Ukazuju moderním mámám a tátům jak zůstat cool a zároveň věnovat svým dětem hřejivou náruč kontaktního rodičovství."
Vyhmátla jsem pointy alternativních směrů výchovy a srozumitelně je předávám rodičům >>

Jukněte na moje story o výchově našich dětí >>
Komentáře
  1. Kontaktní spaní se mi líbí. Ale třeba mé prostřední dceři se nelíbilo. Byla teda ochotná spát v té postýlce bez postranice přiražené k posteli, ale pak už ne. Ve velký posteli s námi prostě nikdy neusnula. Občas jsem si ji chtěla vzít k nám, když byla nemocná, ale jen se dvě hodiny převalovala a lezla pryč… Takže i takový děti existujou. Dokonce od miminka nechtěla kojit vleže, musela jsem s ní vstát a jít na gauč. Nemít už pozitivní zkušenost se starším synem, který s námi rád spal, říkám si, že něco dělám blbě… ale i kamarádka mi teď potvrdila stejnou zkušenost se třetím dítětem. Naštěstí to vypadá, že třetímu miminku se s námi v posteli líbí a nechá se nakojit vlež, tak super.

    Jediný, co teda nechápu, že chodíte spát všichni naráz. Já děti fakt miluju, ale prostě si po večerech potřebuju udělat svoje věci, an který se nemůžu přes den soustředit. Nedovedu si představit, jak bych musela nastavit režim přes den tak, abych si mohla jít lehnout s dětma ;-).

    • Lucie Machutová napsal:

      Díky moc za zkušenost! Určitě nebude ojedinělá. Někdo prostě tu potřebu kontaktu má nižší.
      K tomu uspávání – my si s nimi lehnout jdeme, ale neusneme (až na výjimečné situace, kdy jsme fakt vyřízení). Prostě tiše počkáme až usnou a pak se normálně zvedneme a jdeme třeba koukat na film ;-)

  2. Tak to jo ;-). Ale ja mam treba v kurzu jednu holku, ktera fakt s tema detma usina a rano vstava. To nechapu, jak to dela ;-).

  3. I já si nemůžu společné spaní vynachválit :) Starší dcera (teď je jí už 11) mu sice jako malinká neholdovala, ale s narozením mladší (té jsou teď 3 roky) si to nějak rozmyslela, a když máme mou drahou polovičku přes týden pryč, spí zásadně s námi :) (plus ještě kocour a psisko). Miluju to. A ještě jedna výhoda pro některé maminky – obě holky jsou kvůli mé oční vadě narozené plánovaným císařem, a když porovnám vstávání ke kojení starší a pouhému vyndání prsa pro mladší, myslím, že je vítěz jasný :)

    • Lucie Machutová napsal:

      Já se taky těšim, až se budu v noci víc šmudlat s tím starším – teď kvůli kojení vedle mě spí mladší. Tak snad u nás taky bude chtít za pár let ještě spát, jako ta vaše :-)

  4. Lenka Pánková napsal:

    Na společné spaní nedám dopustit. Rok jsme se s dcerou a mužem mačkali na posteli 160×200 cm a teď jsme přikoupili 90×200 a všichni máme teď své pohodlí. Matrace máme na zemi, pro dceru je to bezpečné a já nemusím pořád hlídat, aby z vysoké postele nespadla. Ani si nedokážu představit, že bych v noci musela s pláčem dítěte vstanout, vzít ho z postýlky, nakojit a pak ho zase uložit a jít spát. Pro mé pohodlí je společné spaní to nejlepší!

    • Lucie Machutová napsal:

      Díky Lenko! :-) Těší mě, že je nás víc takových ;-)

  5. Veronika napsal:

    S dětma jsem nespala, protože jsem se bála, že je zalehnu. Ale ani jim to nevadilo a mně to vstávání k nim vlastně také ne. Pak jedna trpěla na noční můry a u sebe v posteli mně nesnesla vůbec. Jen chtěla držet za ruku. Každé dítě je holt jiné. Začali ke mně ale chodit od svých asi pěti let. A to už mi tak pohodlné nebylo, protože byly dvě a já se vůbec nevyspala. Ale vydržela jsem je. :) Vždycky jsem si říkala: „Až jim bude patnáct, tak o to budu stát já a oni si ke mně třeba ani nelehnou.“ Teď se těším vždycky, když za mnou příjdou. :) a to s tou velkou rodinou postelí je skvělý nápad!

    • Lucie Machutová napsal:

      Díky za zkušenost! Taky se je snažím užít, dokud mě nechají ;-)

  6. Veronika napsal:

    Díky za článek. Řešili jste nějak matrace? Mám od narození malé přiraženou k posteli její postýlku bez bočnice (a ležíme čelo k čelu, držíme se za ruku), ale často jsem toužila mít ji úplně v posteli. Občas nad ránem, když nemám sílu kojit vsedě, si ji vezmu do postele s tím, že vleže už dospíme do rána společně, ale podle mě máme problém v matraci. Malé se dobře spí na poměrně tvrdé kokosové matraci, ale já potřebuju kvůli zádům měkčí s paměťovou pěnou, do které se ona vedle mě dost zaboří, případně sklouzává a nemá takové pohodlí. Máte s dětmi stejně tvrdé matrace? Nebo je jim jedno, na čem spí?

    • Lucie Machutová napsal:

      Veroniko díky za dotaz!
      My máme obecně asi poměrně tvrdé matrace. Měkkost řešíme lamelovými rošty pod nimi. Děti mají klasické prkenné rošty. Teď spím prakticky na rozhraní těch matrací a nijak mi to nevadí – matrace totiž máme úplně totožného složení vrstev. (Ty dětské jsme nechali vyrobit podle těch dospělých, protože jsou atyp široké.)
      Možná bych to u vás zkusila vyřešit spaním na okraji – takhle jsem spávala v té původní posteli. Úplně na kraji své postele a miminko na kraji své postýlky. Moje ruce, nohy a prso při kojení byly přes to rozhraní. Ale zády a boky jsem ležela na své posteli. Po nakojení jsem spala celá na své posteli. Eh – jdu to nakreslit, blbě se to vysvětluje ;-) Vložím to na Facebook – mělo by to být vidět i tady na stránce, pokud ho nemáš.

  7. Iveta napsal:

    My taky skupinkujeme v posteli. Malej měl často bolení bříška a už se to zajelo. Naopak si připadám jako hyena matka když ho dám třeba na půl noci do postýlky. Malej vedle mě vždy rychle usne a ne jako že sem stala nad postýlku, chovala a uspávala a sotva polozila byl vzhůru. Teď se nám nevejde větší postel do bytu ale po přestěhování už začínám koukat po posteli pro tři hihi. Není krásnější pocit než tuleni mimca. Přesně jak říkáte vychytaný hlad dřív než se rozbreci, když mu zaskocilo, hned sem procitla. Jen ty velký postele nějak nejsou :-)

    • Lucie Machutová napsal:

      Díky za sdílení! :-)
      Já doufám, že se výrobci snad jednou chytí – super by třeba byl nějaký modulový systém, ať si každá rodina sestaví velikost podle potřeb a možností! ❤️

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů