V porodnicích bývá zakázané, psychology opatrně doporučované, dětmi vyžadované, příbuznými odsuzované, rodiči milované, výrobci nábytku opomíjené – co? SPOLEČNÉ SPANÍ RODIČŮ S DĚTMI.
Jak může takové společné spaní vypadat?
- Celá rodina spí na klasické manželské posteli (levné, ale nekomfortní),
- rodiče spí na manželské posteli a z obou stran jsou k ní přiražené postýlky bez postranic, tzv. balkonky (nejčastější řešení; někdy se to zvrtne do první varianty nebo si účastníci místa prohodí :-D),
- celá rodina spí na několika postelích přisunutých k sobě (pohodlné, ale prostorově náročné),
- rodiče s dětmi spí na posteli vyrobené přesně na míru jejich požadavkům (drahé, ale ideální řešení).
Odborníci na kontaktní rodičovství vám vyjmenují hned několik důvodů, proč je společné spaní pro vaše děti to nejlepší.
Já vám povím, proč je to super pro vás:
- Dítě se méně budí ⇒ vy se víc vyspíte,
- ušetříte si spoustu nočního pláče, protože stihnete na potřebu dítěte zareagovat dřív, než se rozeřve,
- nemusíte se zvedat z postele, když dítě potřebuje nakojit / přebalit / vyčůrat / napít vody / poňufat / podat dudlík / whatever,
- když si to zaběhnete, nemusíte ani rozsvěcet ⇒ rychleji zas usnete,
- začínající nemoc dítěte odhalíte v zárodku; není výjimka, že se jí do rána zbavíte,
- dítě se tulí celou noc ⇒ míň se na vás věší přes den,
- uspávání může být raz dva hotové – prostě si všichni lehnete a kdo usne poslední, vyhrál ; – D (u nás to je otázka 2-5 minut, když jdou spát unavení),
- u kojení můžete spát (fakt! Stačí natrénovat kojení z obou prsou na jednom boku, abyste nemusely dítě přesouvat. A jde to i s maličkými prsy, věřte mi! ;-)),
- všechno to mačkání se, tulení a proplétání končetin udělá z vašeho manželství kontaktní manželství ;-).
Příběh naší rodinné postele
Ještě v těhotenství jsem si myslela, že miminko bude ve svém pokojíčku spát nejpozději v půl roce – říkali jsme tomu, že půjde na West point :-D. S blížícím se porodem (a nasáváním kontaktních mouder) jsem nejprve dětskou postýlku přirazila k mé straně postele, a pak i odstranila bočnici. V šestinedělí se mimísek přesunul ke mně pod křídlo – líbilo se nám to tak nejvíc.
Jak se šestý měsíc blížil, bylo nám s chlapem čím dál tím jasnější, že West point se minimálně odkládá.
Jen si to představte:
Místo prostého vyndání prsiska a přitulení hladového krku v posteli blíž k sobě, bych musela: vstát, dojít do vedlejšího pokoje, rozsvítit, lehnout si k dítěti (?) nebo si tam sednout do křesla, absolvovat celé kojení bdělá, dítě uložit (povede se to ihned?), přesunout se zpátky do postele (cestou si asi dojít i na záchod) a pak se pokusit zas usnout. No jsem já masochistka? Nejsem. Tak jsme nechali vše při starém ;-).
V novém
Při stěhování do nového domu bylo logické, že si necháme vyrobit postel na míru. A tak vznikla naše rodinná postel o rozměrech 2,8 x 2 m, která obsahuje manželské minilůžko 1,4 x 2 m (protože jsme na něj byli od začátku našeho vztahu zvyklí, klidně si dopřejte svých 1,6 nebo i 1,8 metru ;-)) a k němu jsou z obou stran připojeny moduly o rozměrech 0,7 x 2 m.
Postel je rozebíratelná, až nám dají děti košem, boční moduly se odmontují a vzniknou dvě postele 1,4 x 2 metry. Jedna bude pro nás a druhá pro jednoho z kluků (americké jednolůžko).
Tak to jen taková inspirace, zařiďte si to podle svých potřeb, prostorových a finančních možností, ale nebojte se toho a zkuste to! Uleví se vám ;-).
V jednom z novějších článků rozebírám úskalí společného spaní a zakroutím krkem vašim strachům z něj.
Spánek dětí je jedno z nejčastějších témat, které na konzultacích řešíme, tak na to nebuďte sami a když narazíte na problém, určitě se ozvěte.
STAY COOL, ACT WARMLY!
Kontaktní spaní se mi líbí. Ale třeba mé prostřední dceři se nelíbilo. Byla teda ochotná spát v té postýlce bez postranice přiražené k posteli, ale pak už ne. Ve velký posteli s námi prostě nikdy neusnula. Občas jsem si ji chtěla vzít k nám, když byla nemocná, ale jen se dvě hodiny převalovala a lezla pryč… Takže i takový děti existujou. Dokonce od miminka nechtěla kojit vleže, musela jsem s ní vstát a jít na gauč. Nemít už pozitivní zkušenost se starším synem, který s námi rád spal, říkám si, že něco dělám blbě… ale i kamarádka mi teď potvrdila stejnou zkušenost se třetím dítětem. Naštěstí to vypadá, že třetímu miminku se s námi v posteli líbí a nechá se nakojit vlež, tak super.
Jediný, co teda nechápu, že chodíte spát všichni naráz. Já děti fakt miluju, ale prostě si po večerech potřebuju udělat svoje věci, an který se nemůžu přes den soustředit. Nedovedu si představit, jak bych musela nastavit režim přes den tak, abych si mohla jít lehnout s dětma ;-).
Díky moc za zkušenost! Určitě nebude ojedinělá. Někdo prostě tu potřebu kontaktu má nižší.
K tomu uspávání – my si s nimi lehnout jdeme, ale neusneme (až na výjimečné situace, kdy jsme fakt vyřízení). Prostě tiše počkáme až usnou a pak se normálně zvedneme a jdeme třeba koukat na film ;-)
Tak to jo ;-). Ale ja mam treba v kurzu jednu holku, ktera fakt s tema detma usina a rano vstava. To nechapu, jak to dela ;-).
I já si nemůžu společné spaní vynachválit :) Starší dcera (teď je jí už 11) mu sice jako malinká neholdovala, ale s narozením mladší (té jsou teď 3 roky) si to nějak rozmyslela, a když máme mou drahou polovičku přes týden pryč, spí zásadně s námi :) (plus ještě kocour a psisko). Miluju to. A ještě jedna výhoda pro některé maminky – obě holky jsou kvůli mé oční vadě narozené plánovaným císařem, a když porovnám vstávání ke kojení starší a pouhému vyndání prsa pro mladší, myslím, že je vítěz jasný :)
Já se taky těšim, až se budu v noci víc šmudlat s tím starším – teď kvůli kojení vedle mě spí mladší. Tak snad u nás taky bude chtít za pár let ještě spát, jako ta vaše :-)
Na společné spaní nedám dopustit. Rok jsme se s dcerou a mužem mačkali na posteli 160×200 cm a teď jsme přikoupili 90×200 a všichni máme teď své pohodlí. Matrace máme na zemi, pro dceru je to bezpečné a já nemusím pořád hlídat, aby z vysoké postele nespadla. Ani si nedokážu představit, že bych v noci musela s pláčem dítěte vstanout, vzít ho z postýlky, nakojit a pak ho zase uložit a jít spát. Pro mé pohodlí je společné spaní to nejlepší!
Díky Lenko! :-) Těší mě, že je nás víc takových ;-)
S dětma jsem nespala, protože jsem se bála, že je zalehnu. Ale ani jim to nevadilo a mně to vstávání k nim vlastně také ne. Pak jedna trpěla na noční můry a u sebe v posteli mně nesnesla vůbec. Jen chtěla držet za ruku. Každé dítě je holt jiné. Začali ke mně ale chodit od svých asi pěti let. A to už mi tak pohodlné nebylo, protože byly dvě a já se vůbec nevyspala. Ale vydržela jsem je. :) Vždycky jsem si říkala: „Až jim bude patnáct, tak o to budu stát já a oni si ke mně třeba ani nelehnou.“ Teď se těším vždycky, když za mnou příjdou. :) a to s tou velkou rodinou postelí je skvělý nápad!
Díky za zkušenost! Taky se je snažím užít, dokud mě nechají ;-)
Díky za článek. Řešili jste nějak matrace? Mám od narození malé přiraženou k posteli její postýlku bez bočnice (a ležíme čelo k čelu, držíme se za ruku), ale často jsem toužila mít ji úplně v posteli. Občas nad ránem, když nemám sílu kojit vsedě, si ji vezmu do postele s tím, že vleže už dospíme do rána společně, ale podle mě máme problém v matraci. Malé se dobře spí na poměrně tvrdé kokosové matraci, ale já potřebuju kvůli zádům měkčí s paměťovou pěnou, do které se ona vedle mě dost zaboří, případně sklouzává a nemá takové pohodlí. Máte s dětmi stejně tvrdé matrace? Nebo je jim jedno, na čem spí?
Veroniko díky za dotaz!
My máme obecně asi poměrně tvrdé matrace. Měkkost řešíme lamelovými rošty pod nimi. Děti mají klasické prkenné rošty. Teď spím prakticky na rozhraní těch matrací a nijak mi to nevadí – matrace totiž máme úplně totožného složení vrstev. (Ty dětské jsme nechali vyrobit podle těch dospělých, protože jsou atyp široké.)
Možná bych to u vás zkusila vyřešit spaním na okraji – takhle jsem spávala v té původní posteli. Úplně na kraji své postele a miminko na kraji své postýlky. Moje ruce, nohy a prso při kojení byly přes to rozhraní. Ale zády a boky jsem ležela na své posteli. Po nakojení jsem spala celá na své posteli. Eh – jdu to nakreslit, blbě se to vysvětluje ;-) Vložím to na Facebook – mělo by to být vidět i tady na stránce, pokud ho nemáš.
My taky skupinkujeme v posteli. Malej měl často bolení bříška a už se to zajelo. Naopak si připadám jako hyena matka když ho dám třeba na půl noci do postýlky. Malej vedle mě vždy rychle usne a ne jako že sem stala nad postýlku, chovala a uspávala a sotva polozila byl vzhůru. Teď se nám nevejde větší postel do bytu ale po přestěhování už začínám koukat po posteli pro tři hihi. Není krásnější pocit než tuleni mimca. Přesně jak říkáte vychytaný hlad dřív než se rozbreci, když mu zaskocilo, hned sem procitla. Jen ty velký postele nějak nejsou :-)
Díky za sdílení! :-)
Já doufám, že se výrobci snad jednou chytí – super by třeba byl nějaký modulový systém, ať si každá rodina sestaví velikost podle potřeb a možností! ❤️
My jsme to vyřešili celkem levnou variantou…
Není možná tak elegantní, ale když je někdo šikovný, určitě si poradí…
Máme postel vytvořenou z palet… Je to pohoda… Jen jsme je samozřejmě obrousili a nalakovali. Na to matrace :-) a co je výhoda… Při rozšiřování postele jsme zase jen přikoupili palety :-)
Jsem klidná ještě o to víc, že když odejdu (třeba na film), tak děti nespadnou z postele, ale jen se odbatolí ke dveřím.
To jsem taky už slyšela! :) Prima řešení, zvlášť když člověk neví, kolik členů nakonec rodina bude mít! :-D
Díky za tip!
Take provozujeme spani s detmi od narozeni. Meli jsme prisoupnute postylky z obou stran postele. A v obdobi miminek to bylo skvele. Ted uz nam z postylek vyrustaji, tak jsme jim prenechali nasi velkou postel (140cm) a my jsme si vystaveli patro nad detmi (taky 140cm). Vyhoda je cteni pohadek, krasne se k detem vejdu, muzu si s nimi pohodlne lehnout a cist. Nevyhoda, ze v 90% usnu s nimi ( nebo spis driv, maminka jde preci prikladem) a nahoru do „sve“ postele se moc nepodivam.
V jakem veku vase deti zacaly spat samy?
To je hezký! :-)
Nejstarší spal poprvé celou noc sám v pokojíku v pěti letech. Prostřední už ve čtyřech letech.
Ale to je dané tím, že dřív ani svou postýlku v pokojíku neměli. Třeba by v ní vydrželi i dříve.
Každopádně každé dítě je jiné, moc bych se na naše děti neohlížela ;-)
Taky je rozdíl, když mají děti spát v jiné posteli nebo v úplně jiné místnosti.
Manžel tohle usnutí s dětmi řeší tak, že si nastaví budík na telefonu a po čtvrt hodince od nich vstává.
My se synem (2r) spime společne ale. Čekáme druhé a nevím jestli zkusit syna naučit spát v jiném pokoji s tatínkem nebo počkat až se druhé narodí a zkusit spát pohromadě ? Bojím se ze miminko bude syna budit .
Dekuju
Ideálně ten přechod do samostatné postele nechat na něm. Klidně ale můžete mít připravenou další postel, aby měl tu možnost si vybrat dřív než ho to samotného napadne. Bude se hodit, pokud bude táta schopný se o něj v noci starat, ale lépe být všichni pohromadě – ty starší děti chtějí být s námi i po narození sourozence (a některé děti o to víc).
Uvidíte, jak synovi pláč miminka bude vadit (a že pravděpodobně nějaký v noci bude – alespoň ty první týdny). Naše starší děti nikdy nechtěly spát jinde, i když mladší sourozenec v noci plakal. Chtěly být s námi u toho. A po pár dnech až týdnu je ten pláč už ani nebudil (nebo jen otevřeli oko, zjistili, že máma to řeší, a spali dál. V jiné místnosti by se jim třeba situace snášela hůř.
Uvidíte až to nastane – změnit se dá cokoliv kdykoliv ;-)
Pokud se rozhodnete spát ve čtyřech pohromadě, určitě si to doma zařiďte tak, aby to pro všechny bylo pohodlné (a pro miminko bezpečné – tedy mělo by být u stěny/zábrany a z druhé strany mít mámu). Ať se vám to nezají po pár nocích kvůli nekomfortu ;-)
Držím palce a přeju klidné noci :-)