A jak se vlastně může zvrtnout?

Chci být respektující rodič – to nestačí?

Respektující výchova se může zvrtnout raz dva i když je náš záměr čistý:

• Buď nám respekt moc nejde (nebo střídavě jde a nejde) a sklouzává nám do staré známé autoritativní výchovy (vylézají na nás staré vzorce komunikace které jsme si doma zapisovali do podvědomí celé dětství).
• Anebo se zuby nehty od těch starých vzorců držíme co nejdál a náš přístup nám (často nepozorovaně)  sklouzne do volné výchovy.
• Speciální případ jsou pak rodiče, kteří střídají všechny tři polohy:  autoritativní–respektující–volná výchova.  Ti v tom dětem dělají guláš největší, ale naštěstí takových lidí moc není (míváme sklon k jednomu z extrémů).

Druhá varianta se zdá méně problematická, ale je to jen zdání! A dokonce bych řekla, že v dnešní době je tenhle problém ještě rozšířenější.

Generuje totiž nechvalně známé „rozmazlené děti“, které pijou krev kde komu.

Na sklouznutí do volné výchovy se tedy dnes podíváme:

Co dělat, když se respektující výchova zvrtne do volné

 Než si povíme co s tím, bylo by asi fajn si říct, jak takové “zvrtnutí” vypadá:

•  Dítě postupně přebírá velení v celé rodině,
•  rodič (nejčastěji maminka) nedokáže dítě “ukorigovat”,
• dítě rodičům, sourozenci nebo jiným osobám či samo sobě ubližuje,
•  jsou situace, ve kterých jsou rodiče naprosto bezradní, a opakují se (téměř) denně,
•  dítě neakceptuje žádný zákaz, žádné odmítnutí, žádné odepření přání,
•  rodič má pocit, že reakce dítěte ovlivňuje co spolu budou nebo nebudou dělat,
•  dítě má problémy mezi vrstevníky – nechtějí si s ním hrát, bojí se ho, vyhýbají se mu,
•  rodič/e získají pocit, že dítěti musí splnit vše o co požádá, jinak bude ohromná scéna,
•  den je řízený tím, co chce dítě, rodič nemá šanci prosadit svůj návrh,
•  dítě rozkazuje mámě/tátovi, snaží se řídit cokoliv, co dělají nebo říkají,
• atd.

Projevů může být samozřejmě i víc. 
Zároveň to, že se vás nějaký bod týká, neznamená automaticky, že vaše výchova sklouzla do volné. Mnoho projevů souvisí s nezralým mozkem batolat.

Jen je dobré zpozornit a rozhodně číst dál.

Pokud se vás doma týká více bodů (nebo z jednoho šílíte denně) ještě není nic ztraceno ;-)

Nahodit volnou výchovu zpátky do respektující jde – a někdy poměrně snadno.

Vsuvka: Kdo je obeznámen s konceptem Nevýchovy ví, že se v ní volné výchově taky říká “nadšencování”.
Rodič-nadšenec vidí dítě jako sobě nadřazeného člověka, dokonalého, kterého nelze omezovat, je potřeba mu ve všem vyhovět a ustoupit. 
Mnoho rozhodnutí je ponecháno na dítěti a rodič funguje převážně jako zajišťovatel bezpečí a komfortu, rozhodně ne jako někdo, kdo dítě usměrňuje nebo dokonce vychovává.

Předpokládejme ale, že vaším záměrem ve výchově bylo a je být respektujícím rodičem – respektovat potřeby dítěte a zároveň být dítětem respektován/a.

Máte tedy výhodu oproti rodičům-našencům:  cíl jste zvolili správný, jen jeho realizace se cestou zvrtla.

Proto může být cesta zpět do vod plně respektující výchovy rychlá. 

Ale bohužel taky nemusí, protože nejdůležitější předpoklad pro nesklouznutí do volné výchovy je:

Vaše sebevědomí

Pokud vám něco v hlavě našeptává, že vaše dítě je důležitější než vy, že jeho přání a potřeby jsou za všech okolností přednější než vaše, máte zaděláno na problém ve výchově svého dítěte.

Pokud si sami sobě nedovolíte dát se na první místo, nebude vás tak vnímat ani dítě a vedoucí roli ve vaší rodině opravdu může převzít.

A co si budeme povídat – zapracovat na svém sebevědomí není jen tak!

Proto ten přecvak z volné do respektující výchovy není snadný a rychlý pro všechny rodiče.

Jak se tady dostat zpátky k respektující výchově?

Klíč je v našich reakcí na dětské chování.  

Předpokládejme, že jste na tom se sebevědomím dobře (nebo na něm pracujete).

Takže když dítě udělá některou z věcí popsaných na začátku článku, uvědomte si, že to jak teď bude situace dál pokračovat, máte ve svých rukách.

Připomeňte si, že nemusíte snášet chování, které je vám nepříjemné, nebo vám dokonce ubližuje!

I vy máte právo na to být respektováni!

Potřebujete tedy dítěti nastavit hranici v dané situaci – jasně, jednoznačně, pevně a s láskou. (Nechceme, aby to sklouzlo na druhou stranu do autoritativního přístupu.)

Jak konkrétně to provést, tě naučím na praktických workshopech.

Už teď se do nich můžeš hlásit: 

(Chceš slevu 45 %? Napiš si o ni na můj mail zazrana.mama@luciemachutova.cz)

Hranice jsou totiž klíčová část respektu v rodině, bez nich to nepůjde.

Neochuďte se o možnost zažít pocit “rozumím svému dítěti a zvládnu s ním jakoukoliv prekérku” ;-)

STAY COOL, ACT WARMLY!

(buď v pohodě, buď respektován/a) 

Porovnáme si jednotlivé přístupy jako BLW, montessori, klasické krmení i jejich kombinaci.

Pojďme se podívat, jak na příkrmy s respektem:

Klasické krmení lžičkou

Představte si následující výjev: Dítě pevně připoutané v nějaké vysoké židličce a máma nebo táta ho lžičkou krmí nějakým dohladka rozmixovaným jídlem – takhle asi známe příkrmy všichni.

Teď se na to podíváme ale podrobněji a srovnáme to s ostatními možnostmi.

Výhody:

• Nikoho nešokujete – tohle znají generace našich babiček a maminek. Rozhodně vám to schválí a rádi se zapojí.
• Máte pod kontrolou přesné množství snědené potraviny (hodí se pro nekojené děti – proč vysvětluju v předešlém článku).
• Může vznikat méně nepořádku než při jiných přístupech (ale bacha na rychlé batolecí ručičky!).
• Rozmixovat se dá všechno, takže žádné velké přemýšlení nad přípravou jídla.

Nevýhody:

• Dítě nepoznává různé textury jídla, takže může být později problém přechod na větší kousky.
• Snadněji sklouzneme k nátlaku a nerespektujícím formám krmení.
• Dítě se neučí od začátku příkrmů žvýkat a ovládat jazyk různými způsoby (a přitom kousání a žvýkání je základ pro kvalitní výslovnost v pozdějším věku).
• Velmi často zájem dítěte o samostatné krmení lžičkou utneme, protože víme, že my dítě dokážeme nakrmit čistěji a rychleji, než by to zvládlo samo.
• Dítě se neučí rozpoznávat pocity plnosti, nemá jezení pod kontrolou.
• Vyžaduje čas na přípravu separé jídla pro dítě a na jeho nakrmení.
• Často sklouzneme k odsouvání jídla mámy (nejprve dítě nakrmit, pak na nočník, pak uspat…)

Jak na klasické příkrmy s respektem?

Jídlo na lžičce nabízejte – do úst ho dítěti nevkládejte. Ideálně pokud dá dítko najevo, že má o jídlo zájem (např. otevře pusinku), pak lžičku přibližte k jeho ústům a nechte ho, ať jídlo ze lžičky sní samo.

Když bude dítě co nejaktivnější, když ho necháme řídit tempo krmení i množství snědeného jídla, můžeme eliminovat některé nevýhody tohoto přístupu.

Při prvním zájmu o samostatné krmení se – např. sahání na lžičku, kterou ho krmíme – mu to umožněte. Ano, bude z toho bordel. Ano, bude to trvat dlouho. Ano, pravděpodobně toho moc nesní. Ale je to důležitá dovednost a pokud tuhle chvíli nepropásneme, za pár týdnů nebo měsíců bude možná naše dítě schopné se krmit lžičkou samo.
To samé platí pro vidličku a později i nůž.

Moje shrnutí

Klasika kterou známe všichni. Jestli vám bude vyhovovat, si vyhodnoťte sami ;-) Vždycky máte možnost přejít ke kombinaci přístupů – viz konec článku.

Úskalí:

Vídali (a zažili) jsme tolik nerespektujících forem krmení lžičkou, že pro někoho může být obtížné je neopakovat a zůstat při příkrmech respektující.
(Až příliš často naše generace byla do jídla nucena – doma nebo ve školkách, školách. Tím se z jídla pro nás stává velké téma a kolem příkrmů našeho dítěte míváme velké emoce.)
Pokud je to i váš případ (a máte sklony dítě do jídla nutit), zvažte, jestli by vám úplně jiná forma přístupu nešla snadněji.

BLW

(vysvětlení zkratky viz TAHÁK (nejen pro) ZAŽRANÉ MÁMY)

Označujeme tak příkrmy podávané ve formě „do ruky“ dítěte. Tedy nemixujeme vše na kaši, ani nepodáváme v láhvi, ani nekrmíme my lžičkou.
Ale dítě samo bere jídlo (dostatečně měkké a vhodného tvaru) do ruky a samo si ho vkládá do úst.

Výhody:

• Dítě se učí zacházet s předměty, urychluje se jeho koordinace oko-ruka-ústa.
• Prevence nechutenství, nejedlíkovství, přejídání i poruch příjmu potravy.
• Rozvoj přirozeného zájmu o jídlo.
• Bezpečnost – dítě má jídlo samo pod kontrolou, co nezvládne zpracovat, vyplivne. Rychlejší vývoj orálních schopností.
• Vizuální (i chuťová) pestrost stravy – dítě později nemá obavu zkusit nové jídlo. Jeho smysly jsou plně stimulovány strukturou, barvou i vůní jídla.
• Individuální tempo a množství jídla – dítě se učí vnímat své potřeby, svůj pocit plnosti.
• Rodič má čas se najíst, dítě se obslouží samo.
• Možnost společného stolování – každý jí ze svého talíře podobné jídlo ve stejnou dobu.

Nevýhody:

• Nepořádek – prostě bude! Pokud nepočkáme se samostatným krmením se dítěte do jeho školního věku, stejně tohle „bordelové“ období u jídla jednou nastane. Proč si to neodbýt teď, když je dítě ještě maličké (a nás to nebude tolik vytáčet ;-) ?
• Některé děti toho touto metodou méně sní – což je problém pouze u nekojených dětí.
• Je potřeba dodržet několik pravidel, jak dítěti jídlo nabízet (aby to bylo bezpečné) – pro někoho zdroj stresu. Rozhodně není možné dát dítěti cokoliv a jít si po svých.

Jak takové krmení se může vypadat, mkněte tady ve videogalerii.
Nebo na fotkách tady v článku.

Co dítěti vařit (a zbytečně neplýtvat jídlem) se inspirujte na tomhle webu, u Mámy v kuchyni nebo v Little Gourmet’s Diary.

Moje shrnutí

Vhodné pro rodiče, kteří si chtějí příkrmy usnadnit na maximum a nechtějí jimi ztrácet čas.
Pokud jim navrch špinavé dítě nebo byt nečiní vrásky, jen lépe (oboje bude).
Skvělé pro senzorické děti a velké jedlíky (i velké nejedlíky) – napravuje vztah k jídlu.

Úskalí:

Je dobré se seznámit s rozdílem mezi dávením a dušením.
Dávení je OK a u BLW poměrně časté (aspoň v počátcích).
Dušení hrozí u všech způsobů přikrmování a je nebezpečné. Proto je potřeba řešit velikost, tvar a strukturu nabízeného jídla (viz pravidla bezpečnosti zde).

Příkrmy ve stylu montessori

Maria Montessori zastávala heslo „pomoz mi, abych to dokázal sám„. A příkrmy v duchu montessori se přesně tímto řídí.

Dítě se krmí samo, postupně si i jídlo připravuje samo, prostírá stůl, nandavá jídlo a přidává si. A když udělá u jídla nepořádek, podílí se na jeho úklidu.

Výhody:

• Dítě se učí zacházet s příborem velmi brzy, urychluje se jeho koordinace oko-ruka-ústa.
• Spousta zajímavých doprovodných aktivit kolem jídla, které můžou zaujmout i dítě-nejedlíka a udělat mu z něj zábavu.
• Individuální tempo a množství jídla – předkládají se miniaturní porce a dítě si opakovaně přidává dle zájmu. Tím se učí vnímat své potřeby, svůj pocit plnosti.
• Velmi brzká připravenost na společné stolování v kolektivu – dítě se komplet obslouží samo už od cca roka.
• Efektivní rozvoj potenciálu dítěte (platí pro celý montessori přístup).

Nevýhody:

• Vyžaduje přípravu domácnosti (nábytek, speciální nádobí) i přípravu rodičů – ideálně si předem vyřešit své triggery kolem jídla.
• Časově náročné – u jídla musíme dítěti asistovat, sledovat ho a činnost upravovat.
• Některé děti touto metodou méně sní (zaujmou je jen ty doprovodné činnosti, ne samotné jídlo). Což je problém pouze u nekojených dětí.
• Je potřeba (hlavně v počátku) stanovit kolem jídla jasný řád a ten dodržovat. Může být zdroj stresu pro „neřádové“ rodiče.

Pořád nevíte, jak si příkrmy ve stylu montessori představit? Mrkněte na tenhle super webinář zdarma (jen pasáže o kojení berte z rezervou, navíc pro kojení batolete jsou spíš nepoužitelné). Na webináři zazní i tipy na konkrétní nábytek, nádobí i vysvětlení filozofie tohoto přístupu.

Moje shrnutí

Vhodné pro rodiče, kteří už v montessori jedou nebo by chtěli (tedy počítají s úpravami bytu, s nábytkem i pomůckami).
Na začátku stojí spoustu času, příprav, trpělivosti, korekcí chování dítěte a sledování, co jak potřebovalo.
Vynahradí to ale pozdější samostatnost, obratnost při jídle (i následném úklidu) – a to už v (nižším) batolecím věku, tedy o dost dříve než je běžné.

Úskalí:

Pozor na přílišný řád v kojení – mohl by vést potížím s laktací a bojkotům kojení.
Pokud naše batole / předškolní dítko už dávno umí samo jíst, neznamená to, že to vždycky bude chtít dělat! (A to platí o jakékoliv samoobsluze.)
Touha být obsluhován/a je v určitých obdobích normální, pochopitelná a v pořádku (velké změny, narození sourozence, nástup do MŠ, delší odluka od rodiče…) Navíc je to i pro některé lidi jazyk lásky (viz TAHÁK (nejen pro) ZAŽRANÉ MÁMY)
To že dítě něco umí, neznamená, že to dělat samo musí!

Kombinace všeho předešlého

(aneb naše volba s mladšími syny)

Nejstaršího jsme krmili klasicky lžičkou, s plným respektem k jeho chuti/hladu/náladě.

Jedl skvěle a kojen byl i v batolecím věku, takže žádný tlak na množství jídla nebyl.

Vodu dostával vždycky v normálním hrnku nebo skleničce (po vzoru montessori) a měl období, kdy si rád jídlo připravoval ke svému malému stolečku.

Prostřední syn občas dostal po vzoru BLW jídlo do ruky, ale začínali jsme klasicky lžičkou. Vzal mi ji dost rychle a od roka se už krmil (jakkoliv) sám.

Je doteď nejlepší jedlík z rodiny a kojený byl po celý batolecí věk, takže o jeho prospívání nebyly nejmenší pochyby.

Nejmladší zažil od prvních příkrmů BLW metodu – jedl všude a všechno. Jídlo si vždycky vychutnával všemi smysly.

Když jsem pro něj ale připravila něco tekutějšího (polévku, jogurt, pyré), krmila jsem ho jako jeho bratry lžičkou.
Brzy ale chtěl lžičku převzít, takže jsme jeden čas krmili dvěma lžičkami – jednu měl on a jednu já.

V batolecím věku se někdy ode mě rád nechal nakrmit (a užíval si to), ale jinak se už od těch 6 měsíců krmil sám.

Kojil se i po skončení batolecího věku a vždy dobře jedl, takže jsme se nemuseli množstvím snědeného jídla vůbec zabývat.

Mixované jídlo jsem využívala i u něj, ale využívala jsem ho jen jako součást jeho jídelníčku (např. masové pyré jako náhrada paštiky na jeho kousky pečiva).

Protože jsem si příkrmy na potřetí chtěla co nejvíc usnadnit, vařila jsem nám stejné jídlo, jen jsem svou porci víc dokořenila a osolila. A jeho porci jsem víc nakrájela.
Vedlo to k přirozenému ozdravení i mého jídelníčku ;-)

Výhody:

• Zařídíte si příkrmy podle svých potřeb i potřeb dítěte.
• Nebudete se svazovat pravidly jednoho pojetí (můžete přístupy měnit a střídat).

Nevýhody:

• Snad jen že děti s vysokou potřebou řádu můžou být v batolecím věku zmatené, co jak mají jíst.
  Ale když se vám podaří vytvořit si vlastní pravidla, co kdy a čím jíst, naučí se je taky.

Moje shrnutí

Suma sumárum není tolik podstatné, jakou formu vaše příkrmy budou mít.

Podstatné je, jaký vztah k jídlu tím svému dítěti vštípíte.

Takže ať zvolíte cokoliv, přidejte pořádnou dávku respektu ;-)

STAY COOL, ACT WARMLY!

(buď v klidu, do jídla nenuť)

Bezplenkový bojkot

Když už má rodič pocit, že bezplenkovku s dítětem zvládá, když  se už už začne těšit na možné úplné odplenkování, hodí mu do toho dítě vidle bezplenkovým bojkotem.

Tedy situací, kdy naše milované robátko přestává nějaké trůnění na kyblíku nebo dávání signálů úplně zajímat a nám se nedaří vychytat žádné nebo téměř žádné čůrání či kakání.

Dokonce se můžeme dostat do paradoxní situace, kdy víme, že naše dítě potřebuje, ono ale nechce uvolnit svěrače, a následně se počůrá/vykaká do plen (nebo do kalhot pokud jsme byli už takhle daleko).

Někdy za neúspěchem není vyloženě odpor dítěte ke spolupráci, ale „jen“ nemá čas na vylučování, protože se zrovna učí chodit, leze nebo si hraje.

Nějaký kyblík, nočník nebo miska pro něj jde stranou a z bezplenkovky se stává jednostranná záležitost – rodič se snaží, ale dítěti je to jedno.

Vytratí se z toho ta (dosud fungující) komunikace o vylučování.

Co s tím?

Zaprvé je potřeba si uvědomit, že tenhle stav je normální a proměnlivost je v dětském věku na denním pořádku (a to nejen u bezplenkovky).

Dítě nám to rozhodně nedělá naschvál.

Zadruhé není dobré propadat pocitu, že všechna naše mnohaměsíční snaha tímto přijde vniveč!

Vzpomeňte si, proč jste s bezplenkovkou začínali, a proč jste v ní pokračovali!

Byl to opravdu jen a pouze důvod ušetření peněz za pleny a vidina brzkého odplenkování (což mimochodem není vůbec u BKM zaručené)?

A nebyl jeden z důvodů náhodou i fakt, že je pak dítko spokojenější, méně plačtivé a vytváří se mezi vámi obzvlášť silný vztah?

Já doufám že ano;-)

Tak tohle všechno teď neházejte z okna jen proto, že priority vašeho velkého miminka se změnily!

Odpovězte si sami na otázku: Co teď uděláme dítě spokojené?
Jak předejít zbytečnému pláči? 
Jak náš vztah ještě víc posílím?

Bude to trváním na pravidelných kyblíkových sedáncích a naháněním dítěte na nočník?

Nejsou náhodou běžně velké pleny to, co by vám oběma teď situaci ulehčilo/vyřešilo?

Pokud dojdete k závěru, že povolit tlak na perfektní bezplenkovou metodu by vám oběma prospělo, dopřejte si to.

Promyslete, která varianta u vás doma bude nejlepší (papírové pleny, látkové pleny, tréninkové pleny/kahotky) a dejte si od bezplenkovky voraz.

Není to ničí prohra, není to selhání metody, ani vás jako rodičů.

Pravděpodobně je to totiž jen fáze a vaše dítko se ke komunikaci o svém vylučování zase vrátí (protože je pro něj prostě příjemnější nebýt v mokru. Ano, papírovky tohle trochu kazí, ale zase přinášejí nejvyšší míru ulehčení pro rodiče).

A pokud ani po pár týdnech obrat zpět k bezplenkování nenastane, přijměte jako fakt, že vaše dítko bylo v miminkovském věku bezplenkáček a v tom batolecím už spíš není.

Dítěti tohle neuškodí.  Z nás to špatné rodiče nedělá. A ani to neznamená, že jsme to dosud dělali zbytečně nebo špatně.  Prostě respektujme fakt, že ve vývoji dítěte jsou teď jiné dovednosti, na které se zaměřuje.

Na bojkot bezplenkovky u batolat se dá dívat také jako na vyjádření nespokojenosti s tím, jak teď jejich vyměšování probíhá.

Batole si ještě neumí říct „už mi nevyhovuje jak mě mami držíš nad kyblíkem – potřeboval/a bych to jinak“.

Prostě se zasekne a odmítne akci jako celek.

Můžeme tedy popustit uzdu své kreativitě a empatii a zkoušet měnit polohy, místa, nádoby, způsob komunikace…

Můžeme se také inspirovat u jiných rodičů – teď je čas na změnu zaběhané rutiny.

Další zádrhely při bezplenkování s batoletem:

Přílišná váha miminka

Může se týkat už i půlročních kojenců.

Pokud je pro nás dítě příliš těžké na to, abychom ho nad nádobou drželi v rukách, změňme pozici – můžeme si opřít o nádobu  jeho bedra, zadeček, stehna… Také můžeme část váhy přinést na své břicho a hrudník.

To se lépe dělá v sedě než vestoje.  Když se o nás dítě opře zády a hlavou a my se opřeme opěradlo, značně tím ulevíme svým rukám i zádům.

Detaily popisuji v článku Jak začít s bezplenkovkou.

Obličej lezoucího dítěte nemáme stále na očích

Tohle nám může komplikovat rozeznávání signálů, které nám dítko dosud dávalo.

Ve chvíli kdy začne být dítě pohyblivé, můžeme mu naši nádobu dát na oči – aby k ní mohlo dojít, dolézt, doplazit se.

Pak se může tím nejjednodušším signálem stát to, že k nádobě dítko doputuje (nebo se začne jejím směrem dívat a pod.)

V ideálním případě bychom po půl roce bezplenkování už mohli sami od sebe poznat, kdy se děťátku chce, a signály bychom tedy postupně neměli potřebovat.

Ne všichni rodiče to tak mají.  V tom případě si můžeme dopomoci časováním (prostě to jednou za čas zkusit; nebo se zeptat s nádobkou v ruce).

V noci bychom my (nebo dítě) radši spali

Řešení tohohle závislí na celkové kvalitě našeho spánku.

Pokud se už pár měsíců téměř nevyspíme, možná je načase bezplenkovku aspoň v noci trochu vypustit.

Stejně jako u kojení, doporučuji zkusit dítko dát vyčůrat kdykoliv se nám to hodí a je zrovna vzhůru – jdeme spát a dítě se trochu probere? můžeme zkusit dát vyčůrat. 
Probudíme se v noci vzájemně a není nutné okamžitě kojit? můžeme dát vyčůrat.
Chceme si ráno přispat a zůstat déle v posteli? zkusíme dát vyčůrat. A podobně.

Zkrátka využívat toho, že už vzhůru oba jsme, a sladit náš spánek, aby se děťátko nebudilo na čůrání uprostřed našeho tvrdého spánku.

(Všechno jde samozřejmě snáz, když nemusíme z postele kvůli tomu vylézat.)

A co když se dítě vůbec nebudí nebo protestuje, nebo se nám ukrutně nechce?

Vykašleme se na to!

Celou bezplenkovku se snažíme si zpříjemnit co nejvíce.

V batolecím věku se s námi dítě už docela domluví, už není plně odkázáno na to, jestli pochopíme proč zrovna teď pláče.

Opět – není prohra bezplenkovku v noci zredukovat. Naopak to svědčí o tom, že jsme pochopili důležitost našeho rodičovského odpočinku.

Možná budeme muset na noc začít používat jiné pleny, ale to beru jako malou daň za spokojenější rodiče ;-)

Kdy si vlastně bezplenkové batole začne říkat na nočník samo?

Tohle nemusí nastat nikdy.  Není to hlavním cílem BKM.

Dítko si může samo dojít (a nemusí nám to ani dávat vědět) – za předpokladu, že to máme doma zařízené tak, aby se mohlo samo obsloužit.

Nebo se prostě může spoléhat na nás, že mu to umožníme, kdykoliv bude potřeba (i beze slov, bez říkání, bez výraznější komunikace o tom).

A ano, některé děti si říkají, ale u bezpleňkáčků předtím často proběhne fáze bojkotu – viz úvodní pasáž článku.

Pro děti jejichž rodiče jim celý jejich život umožňují vylučovat mimo pleny, kdykoliv potřebují, je celé téma WC, nočník atd. vlastně dost nezajímavé. Pro ně je to běžná věc, které moc velkou pozornost nevěnují.

Nenechme se strhnout očekáváním okolí, že se z toho velké téma v batolecím věku stane.

Pokud si to my rodiče v hlavě nastavíme tak, že je jedno, jestli se dítko počůrá, nebo vyčůrá mimo plenu/kalhoty, nevytvoříme na dítě v tomhle žádný tlak.

A ono (až k tomu jednoho dne dozraje) jednoduše začne používat WC úplně samozřejmě jako my.  (Nočník nebo redukce na WC není nutný mezikrok.)

Suma sumárum se s batolaty bezplenkování dostává na okraj péče o dítě.

Batole vydrží déle nečůrat, jí více tuhé stravy, více si uvědomuje samo sebe, začíná si všímat i ostatních lidí, umí mnoho nových dovedností, lépe vidí, učí se mluvit, zajímá ho spousta věcí…

To že vaše dítě vylučování už tolik nezajímá, je normální.

Takže jak úspěšně zvládnout bezplenkovku s batoletem?

Nehrotit ji! ;-)

Přeju vám, ať se vám to daří, a pokud máte přecejen pochyby, ráda je s vámi rozpustím na individuální konzultaci:

STAY COOL, ACT WARMLY!

Buď v klidu, na bezplenkovku netlač.

My lidé jsme nošenci.
Nošení je nám tedy přirozené a naše miminka se rodí s očekáváním, že budou nošena.

Všemožná nosítka a látky na nošení si lidé vyrábějí od pradávna.

Móda kočárků je poměrně krátká (vzhledem k dějinám lidstva).

Proč tedy některé děti úspěšně nošení v pomůckách vzdorují a nelíbí se jim?

Pojďme se podívat na ty nejčastější důvody, proč se miminkům nelíbí nošení – v čemkoliv:

1. Nezkušenost mámy s nošením

Pokud navazujeme děťátko poprvé, je logické, že jsme nervózní až ve stresu. Tahle nervozita se ale na miminko přenáší a ono může začít protestovat.

Ideální tedy je, pokud si úvazy natrénujeme už v těhotenství (nebo alespoň předem) s plyšákem nebo panenkou.

Ať už postupujeme podle videí nebo obrázkových návodů, pár pokusů to chtít bude, než všechno pochytíme.

A když pak jdete vázat s miminkem naostro, snažte se zůstat co nejvíce v pohodě – pokud se to nepovede, nevadí. Budete mít ještě hodně příležitostí ;-)

Tip: Při vázání s miminkem můžete stát nad měkkou plochou (postel, gauč), abyste neměli stres z pádu miminka.

2. Nevhodné nosítko

Některá nosítka nejsou k nošení dětí vůbec vhodná (jsou neergonomická). Jiná se nehodí pro malá miminka nebo naopak větší batolata.

Můžou mít příliš tuhou látku, příliš úzký sed, příliš krátký zádový panel. To může být děťátku nepříjemné.

Tomuhle nejsnadněji předejdeme výběrem nosítka s pomocí odbornic na nošení: seznam 1, seznam 2.

Přehled vhodných nosících pomůcek najdete i v článku V čem nosit děťátko.

3. Špatný úvaz nebo špatně nastavené nosítko

Když už zvolíme správné nosítko, je potřeba ho dobře nastavit, aby v něm miminko bylo usazeno správně = pohodlně.

Nosítka (obzvlášť ta rostoucí) mají spoustu přezek a posuvných částí, které je nutné nastavit danému miminku a nosiči (tedy nám) na míru. Opět s tím umí pomoci poradkyně nošení.

I šátek je možné nesprávně = nepohodlně uvázat. Je především potřeba látku dobře roztahovat do šířky a její lemy pořádně dotahovat. (Poradkyně pro nošení učí i toto.)

V šátku se ale miminkům nelíbí nošení spíš z jiných důvodů. Přece jen se měkká látka dítěti přizpůsobí snadněji a tolik mu nepřekáží.

4. Miminku je při navazování/nastavování horko

Tím jak máme miminko přímo na svém těle, tím jak s látkou/přezkami tak trochu zápasíme a tím jak se na všechno pekelně soustředíme, snadno se zpotíme a svým teplem dítě přespříliš zahříváme.

A to může být zdrojem dětské nespokojenosti. (Zvlášť v létě jsou první pokusy o nošení výzvou.)

Nejsnadnější je neoblékat sebe ani dítě příliš a najít si chladnější místnost.

5. Máma stojí/sedí

Už při navazování/usazování miminka můžeme zaznamenat nevoli z jeho strany.

A to především pokud staticky stojíme (a třeba ladíme popruhy nebo studujeme návod atd.)

Celý proces si usnadníme, pokud se při něm budeme pohupovat, chodit nebo jemně natřásat.

Stejně tak když si po navázání sedneme (celí vyřízení, že jsme to konečně zvládli), může přijít protest od dítěte a my ho mylně vyhodnotíme, jako že se miminku nošení nelíbí.

Chyba lávky – nelíbí se mu naše nehybnost. Spousta miminek miluje nošení – jen pokud při něm chodíme nebo aspoň hopsáme na gymnastickém míči anebo se houpeme v houpacím křesle.

Na druhou stranu těmhle dětem nevadí, pokud při nošení třeba uklízíme, jdeme kamkoliv, tančíme, vaříme… hlavně ať nejsme na místě!

Všechny děti to takhle nemají, je to ale docela časté.

6. Miminko není na nošení zvyklé

Pokud začínáme s nošením v pozdějším kojeneckém nebo v batolecím věku, může se dítěti nelíbit, že to nezná.

Tohle určitě nelámejte přes koleno, ale ani to nemusíte hned vzdát.

Zkoušejte pozici, ve které chcete dítě nosit, i bez vkládání do šátku či nosítka. Druhý rodič může pomoci nosítko/šátek nasadit dodatečně.

Pokud dítě často nosíme v náruči čelem od sebe, může pro něj být pozice čelem k nám nezvyklá.

Menší miminka ještě můžeme přeučit na přirozenější nošení čelem k nám (a šátek nebo nosítko vyzkoušet až pro něj bude komfortní se takto u nás uvolnit).

Starší děti (které už vidí na dostatečnou vzdálenost) se asi nebudou chtít vzdát toho výhledu, takže je rovnou můžeme navazovat do úvazů, které jim výhled umožňují – tedy na bok (skvěle se na to hodí tzv. ring slingy) nebo na záda (a to tak vysoko, aby nám dítě vidělo přes rameno).

Nepodceňujte ani ani tu správnou chvíli, kdy nošení zkoušet – ideálně by mělo být miminko vyspalé, nakrmené, v suché plence, dobře naladěné…
Jo, jasně, zní to jako sci-fi a později budete nosit i ve všech jiných situacích, ale ty první pokusy si rozhodně snažte usnadnit co nejvíce ;-)

A s tím souvisí další důvod, proč se vašemu miminku nošení nelíbí:

7. Nošení jako poslední možnost při pláči

Když po navázání do šátku (nebo nasazení do nosítka) sáhneme jako po té poslední volbě – když už je dítko úplně vyřízené (a oba meleme z posledních sil), je dost možné, že s nošením neuspějeme.

Děťátko bude pravděpodobně potřebovat nejprve uklidnit, nakojit, chvilku cítit náš klid, a pak teprve to můžeme zkusit znovu.

Je možné miminko uklidňovat s šátkem/nosítkem připevněným na sobě a hned jak je to už možné, do něj dítko vložit / úvaz dokončit.

Na tohle je boží elastický šátek, který můžeme mít na sobě připevněný celý den (a navíc se nemusí dotahovat).

Když víme, že se naše miminko nošením zklidňuje, možná radši zvolíme variantu, že pár vteřin/minut pláče vydržíme a co nejrychleji dítko usadíme (u toho už je možné mu nabídnout prso k nakojení – viz dále).
Pak je super hned vyrazit – ven nebo aspoň rychlou chůzí po bytě – a vše doupravit po pár metrech = úvaz nebo přezky dotáhnout.

Naše klidná slova a víra, že to zvládneme, nám s tím pomůžou.

8. Dítko začíná objevovat svět a chce svobodu

Chození – zejména venku – je skvělé i pro případy, kdy dítěti začne vadit nošení z důvodu omezování jeho stupně volnosti.

Může to nastat v době, kdy začíná lézt, stoupat si nebo chodit.

V tu chvíli si můžeme pomoci mluvením s dítětem a ukazováním mu, co zrovna děláme.

Možná bude potřeba přesunout dítko na záda nebo alespoň na bok.

Sedící děti už můžou mít ruce mimo šátek/nosítko, takže toho využijte a dopřejte jim více volnosti.

Nám se taky osvědčilo na procházkách / po bytě chodit tam, kam si dítko ukázalo. Dále tanec a blbinky před zrcadlem, společné prohlížení zvířátek a vaření – bacha ať si dítě neopaříte, ale prcky to baví.

Nebo se na nošení na čas můžete vybodnout (ale někdy ty volné ruce prostě chybí, obzvlášť pokud dětí máme víc, nebo se potřebujeme někam rychle přemístit).

Nejpozději v batolecím období je super se naučit v nosítku/šátku kojit – je to praktické a navíc diskrétní (což se stále v naší společnosti během kojení batolete hodí).

Stačí dítě dostat níže na úroveň prsou (tedy úvaz nebo přezky o něco povolit a dítko posunout níž).
Až se dítě dobře přisaje, můžeme šátek dotáhnout, aby ho lépe podepíral.

9. Zdravotní stav miminka

Miminko může v šátku či nosítku plakat také proto, že se jeho tělíčko ve vertikální poloze nedokáže uvolnit.

Nejčastější příčinou bývá KISS syndrom (u starších dětí nazýván jako KIDD syndrom).

Jde o blokádu krčních obratlů (nebo jejich asymetrii). Blokáda způsobuje nadměrné napětí v okolních svalech a tedy i bolestivý vjem při některých polohách těla.

Často bývá problém i při kojení a/nebo se zažíváním či vyměšováním.

Stav je potřeba řešit s lékaři a terapeuty.

10. Děťátko nesnese ten intenzivní kontakt s naším tělem

Pokud máte novorozeně a porod či první hodiny po něm neproběhly zrovna ideálně, může se to projevovat do celého chování miminka.

Je super to řešit pomocí vhodných terapií a citlivě ve vzájemném kontaktu pokračovat (třeba i bez nosících pomůcek, ale o to častěji).

Pokud ovšem dítko do vás klove hlavičkou, odtlačuje se ručičkami nebo se zapírá nožičkami, jde o instinktivní hledání prsa (pozor, může se objevit i u nekojených dětí).

Klidně můžete nabídnout prso co nejdříve to půjde a pokračovat v navazování šátku / v dotažení nosítka.

Časem tento jev odezní, můžeme to uspíšit tím, že bude děťátko na našem hrudníku odpočívat často (ať už sedíme nebo ležíme).

Existují ale i vysoce citlivé děti ( v miminkovském věku se jim říká i náročňátka), které opravdu nezvládají tu přemíru podnětů, které jim nošení na našem těle může přinášet (vůně, dotek, teplo, zvuky, ztráta kontaktu s podložkou, pohyb…)

Nenechte se zmást – některé vysoce citlivé děti naopak jakékoliv nošení vyžadují nonstop (ty je naopak těžké odložit). Vše je individuální.

Obklopte se rodiči s podobnými dětmi a zajistěte si podporu a pomoc i ve své domácnosti.

+ bonusový důvod proč se miminku nelíbí nošení:

Chce se mu čůrat nebo se potřebuje nakojit

Tohle je nejčastější důvod nespokojenosti dětí po nějaké době nošení.

Řešení je easy: Dejte miminko vyčůrat/vykakat a nakojte ho.

Přijde vám to první jako husté sci-fi? Mrkněte na články o bezplenkovce ;-)

Po nakojení můžete zkusit dítko znovu navázat.
A jak už jsem zmínila, kojit se dá i v šátku nebo nosítku – viz bod č. 8.

Každopádně se nenechte odradit současnými neúspěchy – všechno se může změnit!

Děti které nechtěly v šátku ani za nic být, ho můžou začít milovat (např. při růstu zoubků).

A naopak – děti, které by z šátku nejraději ani nevylézaly, můžou v batolecím věku šátek totálně bojkotovat (viz důvod č. 8).

STAY COOL, ACT WARMLY!

(buď v klidu, přitul dítě i bez šátku)

Nejprve trochu informací do začátku:

S příkrmy pro kojené děti nezačínejte dřív jak v 6 měsících dítěte, s příkrmy pro nekojené děti můžete začít už po 4. měsíci.

Mateřské mléko obsahuje železo ve formě, která je vstřebatelná z 50-70 %.
Umělé mléko obsahuje železo ve formě, která je vstřebatelná z 3-30 %.
Tudíž i částečné kojení po 6. měsíci má velký smysl (v tu dobu narůstá potřeba železa).
Více se o principu fungování železa v našem těle můžete dozvědět v článcích RCP poradkyně a laktační poradkyně.

A teď ty příkrmy jako takové:

Příkrmy pro kojené děti

Dokud kojíme, nemusíme se zaváděním tuhé stravy pospíchat – mateřské mléko poskytuje dítěti všechno co potřebuje ještě dlouho potom, co s příkrmy začneme.

Kojení může pokrývat většinový energetický příjem až do roka a půl, a i poté je důležitým doplňkem k běžné stravě.

Příkrmy je dobré brát jako seznamování dítěte s novými chutěmi a texturami.  Ne jako hlavní zdroj příjmu potravy.

Jednodruhové příkrmy nenahradí kojení – sice bříško zaplní, ale výživová hodnota je oproti mateřskému mléku nízká.

Příliš rychlé zavádění příkrmů by navíc mohlo vést ke snížení tvorby mléka a k problémům s kojením (např. zvýšení četnosti nočního kojení nebo bojkot).

Do jednoho roka (lépe až do roka a půl) je nutné kojení aktivně nabízet, nečekat až přikrmované dítě projeví o kojení zájem – zejména v počátcích příkrmů by dítěti mohl chybět cenný zdroj živin.
Navíc mateřské mléko není jen zdroj makro- a mikroživin, ale obsahuje i protilátky, hormony a další důležité bioaktivní složky, které děti potřebují ještě dlouho po tom, co už jedí normální stravu.

Příkrmy pro nekojené děti

Nekojené děti jsou v trochu jiné situaci, protože umělé mléko svým neměnným složením přestává kolem půl roka dětem stačit, je tedy nutného ho příkrmy doplnit a postupně jimi jednotlivé dávky nahrazovat.

Pokud je ale nekojené dítě nejedlík, je vhodné pokračovat v podávání počátečního umělého mléka (označovaného jako 1). Pokračovací umělá mléka (značená 2 a doporučovaná od 4 měsíců) totiž nemají upravený poměr kaseinu a syrovátky (jsou tedy pro dítě hůře stravitelná) a větší podíl kasienu v nich obsažený zhoršuje vstřebávání železa.
Jednoduše počítají s dítětem, které jí příkrmy bez problémů (a může si mnohé prvky doplnit přímo z potravy).

Pokud je nekojené dítě nejedlík i po prvním roce, už by mělo dostávat pokračovací umělé mléko (2). Běžně propagovaná batolecí mléka (3 až 5) totiž obsahují zbytečné cukry a ochucující složky – ty děti vůbec nepotřebují a můžou nám komplikovat zavádění ostatní (nesladké) stravy.

Pokud se příkrmy daří dobře a nekojené dítě v jednom roce sní dostatečné množství potravy, je možné s podáváním umělého mléka přestat úplně a přejít na běžné kravské nebo jiné mléko (podávané normálně v hrnečku).

Samozřejmě je možné (a vhodné) zdroj bílkovin a vápníku zajišťovat i jinými potravinami než mlékem.

Největší rozdíly mezi přikrmováním kojeného a nekojeného dítěte

Z toho nám vyplývají největší rozdíly v zavádění příkrmů u kojených a nekojených dětí:

• 🤱 Kojené děti mají příkrmy jen jako doplněk k mateřskému mléku.

• 🍼 Pro nekojené děti jsou příkrmy důležitý zdroj energetického příjmu.

• 🤱 Mateřské mléko dokáže pokrýt rozmanité potřeby dětského těla.

• 🍼 Umělé mléko toto nedokáže, tudíž je nutné ho, co nejdříve to trávicí soustava děťátka umožní, nahradit pestrou stravou.

• 🤱 Kojící matky mají tudíž větší svobodu v tom, jak a kdy dítěti příkrmy budou podávat.

• 🍼 A naopak – pokud jsme nekojící matky, musíme množství a složení příkrmů více řešit, a to může vytvářet nepříjemný tlak (na nás a přeneseně i na dítě).

A jak je to s částečně dokrmovanými dětmi?

Děti částečně kojené a částečně dokrmované umělým mlékem mohou začít s příkrmy klidně až po 6. měsíci – i malé množství mateřského mléka dokáže svou přizpůsobivostí pokrýt mikroživiny, které umělé mléko neobsahuje.

Pokud máme doma velkého jedlíka a příkrmy zvládá jíst rozmanité a dostatečně kalorické, není dokonce podle WHO umělé mléko od 4. měsíce věku potřeba vůbec.

Opravdové jídlo je totiž cennějším zdrojem živin než vysoce průmyslově zpracované sušené (a tedy umělé) kojenecké mléko. Jen běžné jídlo dětský organismus dřív než v těch 4 měsících zpracovat nezvládá. Proto je super, že umělé mléko existuje.

Pro dokrmované nejedlíky platí to samé, co pro nejedlíky plně na umělém mléku – měli by k příkrmům a kojení dostávat počáteční mléko (1).

Další informace o příkrmech najdete na stránkách Mamily.

Jak na příkrmy s respektem (ať už pro kojené nebo nekojené děti) si povíme někdy příště. A to jak formou „do tlapky“ (BLW) tak při krmení lžičkou.

STAY COOL, ACT WARMLY!

(zůstaň v pohodě a koj s příkrmy dál jako dosud)

Polina Ševčíková je zkušená mentorka, markeťačka, podnikatelka a máma dvou dětí.

Ve videorozhovoru si spolu povídáme o jejím rodičovství, její montessori školce, začátcích jejího podnikání (online i offline), o tom jak kloubí práci s rodinným životem a o její podpoře zkušených i začínajících online podnikatelek:

Poli vede pravidelné mentoringy a společné networkingy ve Světě podnikatelek. Je zároveň autorkou celého projektu.

Rozsáhlou vzdělávací a networkingovou platformu najdete i na jejím YouTube kanálu – od podnikatelek pro podnikatelky.

Poli o sobě říká, že je Business Architect & Mentor pro CEO’s, a i pro zahraniční trh nabízí mnoho možností spolupráce.

Je naprosto normální, že se způsob uspávání kojením časem mění

Kojení jako první volba k uspávání miminek

V šestinedělí je naprosto v pořádku, aby na vás děťátko trávilo celé dny a střídavě se kojilo a spalo. Odkládat (nebo předávat jiné osobě) jej můžeme klidně jen na dobu, potřebnou pro svou sebepéči.

Nejmenší miminka se umí kojit i ve spánku (tzv. kojospánek). Toto kojení během spánku probíhá většinou dobře i u jindy problematického kojení – určitě ho vyzkoušejte, pokud se dítko hůř přisává.

Běžné kojení obsahuje pauzy, kdy dítě spinká

Kojení nekončí první pauzou v sání, pokud dáme miminku šanci, bude se kojit v cyklech.

Dudlání „naprázdno“ (tzv. nenutritivní sání) má také své opodstatnění (třeba jako navýšení tvorby mléka, navození relaxačního až meditativního stavu miminka nebo jako informace pro matčino tělo, jaké speciální látky do mléka miminko potřebuje).

Uspávání starších dětí kojením

Střídání prsou během večerního uspávání může pomoci při nepříjemných pocitech v prsou (i když třeba přes den dítě pije vždycky jen z jednoho prsu).
Využijte ho k tomu, aby pro vás bylo dlouhé kojení příjemnější.

I starší děti můžou po kojení chtít cítit vaši přítomnost – nezvedejte se hned po kojení.
Pokud máte tu možnost, zůstaňte s dítětem v kontaktu i po nakojení.

Je naprosto v pořádku na sobě nechat miminko nebo i starší dítě spát – tento spánek bude díky těsnému kontaktu s vaším tělem pro dítě velmi vyživující, relaxační a prospěšný.

Nemusíte cítit vinu, že dítě neodložíte ani potom, co se prsu pustilo!
Tahle chvíle je jen vaše, neokraďte se o ni kvůli odsuzujícím komentářů jiných lidí.

A jak budu uspávat dítě bez kojení?

Neřešte, jak budete uspávat dítě bez kojení, pokud se zatím na odstav nechystáte.
Až se na něj budete cítit, jednoduše ke kojení přidáte ještě další rituály, které vám po ukončení kojení zbydou.

Dokud kojíte a dítě vám díky kojení samotnému usne, není třeba hledat jiné cesty, jak toho docílit.
Využijte to nejúžasnější, co příroda vymyslela – kojení děti úplně přirozeně zklidňuje a uspává.

Pokud potřebujete uspat dítě bez nakojení, volte jako druhou nejbožejší věc nošení (v šátku nebo vhodném ergonomickém nosítku).
Nosit můžete přímo vy, nebo vás může zastoupit kdokoliv, s kým se děťátko cítí v bezpečí.

Pokud jste s batoletem nebo starším dítětem ve fázi, kdy samotné nakojení k uspání nestačí (nebo je kojení na usnutí neskutečně dlouhé), začněte ke kojení přidávat další způsoby uklidnění.

Můžete vedle nošení zkusit např.:

• Hlazení po zádech nebo po vláskách,
• šeptání milých slovíček plných vaší lásky,
• zpívání ukolébavek,
• vyprávění pohádky nebo vlastní smyšlených příběhů,
• jemnou masáž nožiček nebo ručiček,
• houpání (nahoru-dolů, do stran, dopředu-dozadu),
• poplácávání po zadečku,
• hlazení v obličeji a na ouškách,
• pouštění relaxační hudby nebo zvuků přírody,
• zavření vlastních očí a usnutí – jo, fakt to funguje jako metoda uspání dítěte :-)

nebo cokoliv dalšího, co vás napadne a vašemu děťátku bude příjemné.

A co když mě kojení něčím štve?

Kojení není vždycky sluníčkové.
Pokud vás na něm něco rozčiluje, určitě to doporučuju řešit!

U těch nejmenších miminek s dopomocí laktační poradkyně (protože je to pro dítě zároveň zdroj potravy), u těch starších si často vystačíte s nějakou podpůrnou skupinou.

Pokud žádnou v okolí nemáte, využijte zdarma Mama sessions (online setkání pro mámy, které pořádám 1x za dva měsíce) nebo si své kojení zpříjemněte pomocí minikurzu:

Na žádný zádrhel nemusíme být samy, natož na zádrhely s kojením! ;-)

STAY COOL, ACT WARMLY!

(buď v klidu a klidně koj dál)

Některé mámy tvoření s dětmi nebaví a mají výčitky, že to neumí, nebo že s dětmi nic nevyrábí.

Důvodů proč to drhne je spousta.

Když mě tvoření s dětmi nebaví

Některé mámy prostě nevydrží delší dobu se soustředit na něco tichého, klidného a monotónního.

Může se jim dokonce stát, že děti přestimulovávají. Je pro ně totiž těžké dítěti nemluvit do tvoření, nevyrušovat ho při té činnosti (protože si všímají všeho kolem, všechno s ním sdílejí, ale některé děti povídání u tvoření ruší).

Tyto akční mámy mívají problém soustředit se na činnost dítětem (obzvlášť pokud je samotné nebaví). Zůstat s dítětem v klidu u pomalé činnosti je pro ně velká výzva.

Jednou z možností jak tohle řešit, je přesunout se s aktivitou ven. Tam budou jejich smysly zabaveny i po dlouhé době tvoření. 

Vždycky není nutné abychom tvořili společně s dítětem. Ostatně je dobré děti postupně vést k samostatnosti – můžeme zkusit vše připravit a nechat je tvořit samotné. Držet si odstup a neřídit dítě při tvoření je výzva – nejen pro mámy-akčňačky.

Když dítě chce tvořit ale my ne, můžeme najít nějaké návody v časopisech, na YouTube, jedenkrát mu ukázat jak na to, ale nemusíme to s dítětem celé udělat. 

Když děti nebaví tvoření, které jim vymyslíme

Také ale není dobré nutit děti do toho co baví nás, ale je ne. Takže pokud naopak my moc tvořit chceme, ale dítě nechce, nelámejme to přes koleno. 

Můžeme se spolu pobavit, jaké představy má máma a jaké představy má dítě. Respektující komunikace nám pomůže, aby to dítě pochopilo, pobralo a vyšlo nám vstříc. Pokud se nám povede do našeho hlasu v komunikaci s dítětem dostat více trpělivosti, laskavosti a empatie, máme větší šanci na úspěch.

A pokud neuspějeme, můžeme tvořit samy – bez dětí (třeba se rády přidají v průběhu ;-))

Když dítě tvoří jinak, než si představujeme

Někdy máme pocit, že si to dítě hraje nebo tvoří nějak divně. My si přece takto nehráli. Ale je to jen tím, že naše dítě je jiný typ osobnosti než my. 

Základem je přijmout to, jak to já mám, jak to má mé dítě. Nesnažit se změnit nebo zaškatulkovat sebe nebo své dítě, ale hledat společnou řeč.

Doporučuji (nejen při tvoření) nekoukat na to, co si myslí okolí. Koukat jen na to, co si myslím já a co potřebuje mé dítě.

Když má k výsledku nebo průběhu tvoření připomínky naše okolí, my můžeme být ten filtr, přes který se tlaky okolí k děti nedostanou. 

Veškeré srovnávání je jenom na škodu – nejen při tvorbě.

Někdy to chce se trošku upozadit, sednout si na ruce, zavřít pusu a jenom koukat, jak to dítě dělá.

Často stačí nebrat tvoření tak vážně – nebrat si osobně, že dítěti něco nejde. Při tvoření to ne vždy vyjde podle plánu (s dětmi skoro nikdy). Je dobré umět improvizovat. Takže třeba pozměnit plán a dotvořit z polotovaru něco úplně jiného. 

Nelpět na výsledku je obzvlášť těžké pro mámy-perfekcionistky. Některé umí navigovat tak dokonale, až se dítě stává vykonavatelem jejich představ. Takové tvoření děti pak nebaví, protože nemají volnost a nezapojí svou fantazii.

Při tvorbě platí: Sniž nároky na dokonalost výsledku a přestaň myslet na to, že ty bys to udělala lépe!

Zkusme dítěti nepomáhat, pokud nás o to vyloženě nepožádá. Nechme děti dělat chyby – chyba je součást učícího procesu.

Tohle je výzva obzvlášť pro protektivní typy maminek. Mají obavu, aby jejich děti nepocítily negativní důsledky toho, že se jim něco nepovedlo.

Pro ně je ideální, připravit všechny pomůcky a prostředí předem, aby se dítě nemohlo zranit, aby nemusely vůbec zasahovat a prostě to mohly nechat na dítěti. S tím souvisí správně zvolená obtížnost aktivity. 

S připraveným prostředím hezky pracuje systém montessori (mrkněte).

Pro některé mámy je potřeba se na tvoření psychicky připravit. Fakt se to vyplatí!

Když je problém po tvoření

A někdy je potřeba se připravit hlavně na následný úklid. Úklid totiž má být součástí tvoření – kdo chce tvořit, předem souhlasí s úklidem. Pokud je uklízení po tvorbě dlouhodobý problém, je super ho pozměnit: 

• Zkusit tvořivý úklid (koule z odstřižků, mokrým hadrem vymývání barev…)
• Udělat z úklidu soutěž (kdo uklidí polovinu nepořádku dřív)
• Je dobré myslet i na prevenci bordelu (odpadkový koš při ruce, krabice do které shrneme vše ze stolu, igelit pod stolem, přesunout se s tvořením jinam…) 

Pokud se vám doma nedaří tohle změnit, možná to bude chtít zapracovat na tvých hranicích.

A co když mě tvoření s dětmi nebaví a ani děti nebaví?

Pak není co řešit, kreativní tvorba s dětmi rozhodně není povinná!

A ani není povinné dětem vymýšlet zábavu, hrát si s nimi, připravovat jim aktivity ;-)

Pokud nás to fakt nebaví, stejně by si to s námi děti neužily. To je radši přizvěme k nějaké naší činnosti, která nás baví!

Nedaří se ti najít, co tě s dětmi doma baví? Vyřešíme to spolu!

STAY COOL, ACT WARMLY!

(buď v pohodě, dělej, co tě baví)

Soustředíme se na výbavičku, hračky, nábytek, oblečky, kosmetiku… Zajímáme se o aktivity pro děťátko, plánujeme jeho socializaci a setkávání s jinými miminky – zkrátka k dětem přistupujeme jako ke zmenšeninám nás samotných – uvažujeme, co bychom ocenili my sami.

Ale děti nejsou jen menší dospělí. Rodí se s úplně jinými potřebami, než si často myslíme.

Například nedocení vybavení postýlky v pastelových tónech, protože do půl roku tyto barvy nerozlišují. Neocení ani houpátka, která se otáčejí ze strany na stranu, protože z našeho břicha znají především houpání nahoru-dolů. Stejně tak sebekrásnější kočárek jim nevoní jako maminka, takže je jim jedno, kolik práce nám dal jeho výběr.

To klíčové, co od nás totiž potřebují, nejsou věci a vybavení, ale naše tělo a fyzický kontakt s námi. A to nejlépe nepřerušovaný a co nejvíce skin on skin – tedy holá kůže na holou kůži.

To je uklidňuje, dodává jim pocit bezpečí, zklidňuje jejich tep, reguluje jim teplotu, harmonizuje zažívání, zpravidelňuje dech, snižuje hladinu stresových hormonů v krvi, uspává je i podněcuje k bělosti – podle toho co zrovna potřebují.

S fyzickým kontaktem děti vzkvétají, vyvíjejí se harmonicky, lépe prospívají, dokáží efektivněji trávit…

Dotek a fyzický kontakt není pro miminka jen příjemný bonus naší péče, ale přímo nutný předpoklad jejich zdravého vývoje.

Bez fyzického kontaktu s jiným člověkem lidské mládě zahyne – tak klíčový je pro naši existenci.

Tohle všechno se ví už dlouho (a proto konečně i u nás budou kojenecké ústavy zrušeny), ale nějak se to nedostalo do širšího povědomí veřejnosti.

Mateřské skupiny na internetu totiž nejsou plné dotazů „jak si doma zajistit klidné místo k mazlení s miminkem?“, ale spíš dotazů „co všechno koupit?“, „který kočárek je nejlepší?“ a „kde sehnat pletený mantinel do postýlky, sladěný s nebesy?“.

Tím že si ještě před porodem kupujeme všechny ty výrobky, které nás od dětí oddělují, začátky mateřství si komplikujeme. Jdeme tím proti přirozenosti a proti očekávání novorozeného dítěte. Děláme si rodičovství těžší, protože miminko se proti takovému počínání umí ohradit (a často to taky hlasitě dělá).

Co má ale nastávající maminka chystat, když se chce na příchod miminka připravit alespoň trochu? Jak najít tu zdravou míru příprav a zjednodušit si rodičovství na maximum, a zároveň si nepřipadat jako zpátečnický odmítač všeho nového?

To se dozvíte na mé přednášce „Kontaktní rodičovství = jednodušší rodičovství“, která se koná 19. 5. 2022 v 15:00 v rámci Festivalu o těhotenství, porodu a rodičovství na pražském výstavišti v Holešovicích.

Povíme si mimo jiné, jak naložit s pocitem, že žádný mateřský instinkt nemáme a netušíme tedy, co v prvních dnech po porodu dělat.

Zuzka žije už 11 let v Africe, z toho 7 let v Zambii, odkud pochází také její manžel, se kterým vychovává dvouletého chlapečka.

Dnes budeme mluvit o výchově dětí v Africe, o kontaktním rodičovství a vztazích s cizinci. 

– Zuzko, co tě přivedlo k tématu vztahů s cizinci?

Do Afriky jsem se dostala díky ex-příteli, začala jsem poté pracovat v oblasti rozvojové spolupráce a humanitární pomoci. Na mateřské se pro mě přirozeně změnila spousta věcí – založila jsem blog, kde jsem chtěla ukazovat ,,normální Afriku” a bojovat trochu se stereotypy – že Afrika není jen chudoba, podvyživené děti a nemoci.

Pomalu se vše vyvíjelo a já se rozhodla zaměřit na partnerské vztahy českých žen s cizinci, nejen z Afriky, ale také z Jižní Ameriky, Asie nebo z jiných zemí Evropy. A nyní je toto téma jedno z těch, kterým se věnuji.

– Jak jsi zjistila, že jsi kontaktní máma? Vyvíjelo se to nějak?

To jsem zjistila až několik měsíců po porodu syna. O mateřství a rodičovství jsem vlastně nic moc nevěděla, nic jsem si dopředu nezjišťovala, neplánovala. Přečetla jsem si po porodu pár knížek a jednou z nich bylo Kontaktní rodičovství od doktora Searse a zjistila jsem, že většinu věcí popisovaných v knize dělám… že jsem vlastně kontaktní máma :) Ono to prostě tak nějak přirozeně nastalo.

– Co ty a tvoje okolí? Cítíš spíš podporu nebo přichází nevyžádané rady?

Malý se narodil císařem a já ho poprvé viděla až den poté, co se narodil. Celkově jsme v nemocnici strávili 10 dní, to byl pro mě obrovský stres. Byl na mě vyvíjen ohromný tlak – že musím začít kojit, proč mi to nejde, že musí být malý v postýlce, ať si ho neberu příliš k sobě do postele a podobně. Maličký se kojit nechtěl, laktace ještě nebyla rozběhnutá a já dokrmovala ze stříkačky, což mi moc nešlo.

Nakonec jsem se z toho tak trochu složila a řekla jsem si, že takhle tedy dál ne! Zavolala a zaplatila jsem si vlastní laktační poradkyni, požádala jsem mamku, aby mi nosila jídlo, protože jako vegetariánka jsem další rohlík nemohla už ani vidět :) A začala jsem syna dokrmovat. Všechno se začalo zlepšovat, malý začal přibírat, já jsem byla víc v klidu a v den odchodu z porodnice jsem začala i kojit.

Po příchodu k rodičům bylo všechno krásně nachystané pro první vnouče, včetně postýlky. Malý se samozřejmě neustále budil, já byla po několika dnech totálně vyčerpaná a řekla jsem si, že na tohle nemám nervy a vzala jsem si ho k sobě do postele. Dneska mu jsou dva a spíme spolu v posteli každou noc :)

– A co na to říkala mamka, že máš dítě v posteli?

Reakce byla taková ta typická: “Vždyť ho zalehneš!” A ano, on byl opravdu maličký, ale já jsem věděla, že ho prostě nezalehnu. Mamka pak sama viděla, že je to lepší a vyspíme se takhle oba dva. V tomhle vidím velký rozdíl mezi Českem a Afrikou. V Africe je normální, že rodiče spí s dětmi, že jsou děti nošené, obecně těch rad jak vychovávat je tady mnohem méně.

Moje zkušenost je taková “mainstreamová”, kdy jsem byla v Čechách v začátku hodně stresována radami, jak co mám dělat a když to tak dělat nebudu, nenávratně poškodím svoje dítě. Já vím, že se říká, že máme věřit své intuici, ale když máme první dítě, nemáme ještě vybudované takové to mateřské sebevědomí. Většina žen si musí s prvním dítětem k těm věcem postupně sama dojít.

– Jak je to teď, když je syn starší? Mluví ti příbuzní v Africe do výchovy?

Moje situace je trochu specifická, protože naše rodina jsme jen my tři. Manžel rodiče už nemá a jeho sourozenci žijí relativně daleko. Možná je to docela výhoda, že máme prostor dělat si věci po svém.

S mužem máme názory na výchovu rozdílné a já se toho upřímně před narozením syna trochu bála. Ale nakonec to problém není, všechno tak nějak plyne a my umíme dělat kompromisy.

O výchově se bavím s mými zambijskými kamarádkami, ale nikdo mi do výchovy nezasahuje. Je spousta věcí, které jsou tady úplně jiné a to mi pomohlo si uvědomit, že to, co se říká o péči o dítě, je velmi relativní. Například v Zambii se vůbec neřeší sůl nebo tu posazují miminka. Tohle mi dodalo potřebný nadhled a podpořilo mne to v přesvědčení, že máme vše dělat tak, jak to cítíme. Žádná univerzální pravda neexistuje, nikdo nám nedá návod, jak vychovat super-inteligentního člověka, který bude naprosto dokonalý :)

My mámy bychom měly zejména naslouchat samy sobě a zároveň svému dítěti. Takhle pak můžeme najít všechny potřebné odpovědi.

– Jsou v Zambii také veřejná místa, kde se můžou mámy s dětmi potkávat?

Žijeme v druhém největším zambijském městě a možností vyžití pro děti je tady opravdu málo. Ačkoliv jsme půlmilionové město, jsou tady snad je dvě centra, kam je možné jít s dětmi plavat nebo pak zpívat nebo malovat. Koncept dětských hřišť tady téměř neexistuje.

Tím, že to není, nutí nás si to aktivně vytvářet. Setkávali jsme se s dalšími rodinami na fotbalovém hřišti, kde maminky mohly sportovat a tatínci si hráli s dětmi. Nebo jsou i skupiny maminek s dětmi, které se setkávají v kavárnách. Ale je potřeba si tyhle příležitosti hledat. V tomhle je to oproti situaci v Čechách o dost těžší.

– Jak je to v Africe s mateřskou, existuje nějaký takový koncept?

Pokud jsou ženy oficiálně zaměstnané na smlouvu, teoreticky by měly mít nárok na příspěvek na 6 měsíců, vyplácený od zaměstnavatele. Něco ve smyslu rodičovské na 2-3 roky tady vůbec neexistuje, takže drtivá většina žen se vrací rychle zpět do práce a o dítě se stará chůva nebo příbuzné ženy.

Školky existují, ale spíše ve městech a jsou dostupné pro pracující rodiny, které si je mohou finančně dovolit. Systém, který máme v česku je hodně ojedinělý – i v jiných evropských zemích se ženy po několika měsících vracejí do práce.

– Je velký rozdíl mezi městy a venkovem, co se týče třeba nošení dětí?

Za celou dobu, co jsem v Zambii, jsem viděla opravdu naprosté minimum kočárků. Děti ve městech i ve vesnicích jsou nošené, ve městě maximálně maminky využívají autosedačky a pak si dítě stejně přendají do šátku. Po pravdě kočárky by tady byly vlastně k ničemu, protože chodníky tu téměř nikde nejsou, po zpevněných cestách jezdí pro změnu hodně aut. I my, když jdeme na procházku, tak zvolíme hlavně cestu, kde jezdí málo aut a mám malého v nosítku.

Nošení je tady možná určitá z nouze ctnost, protože ženy, zejména na vesnici, porodí a musí se vrátit rychle do práce na pole, ale o to více je to tady normální a běžné.

– Takže nosí všichni :)

Ano. Když se ještě vrátím ke zmiňovanému návratu maminek do práce a rozporu s kontaktním rodičovstvím – pokud vám tu hlídá babička, teta nebo chůva, tak i ony dítě nosí. Nebo je tady naprosto běžné, že si děti navzájem hlídají sousedky, nosí je, a dokonce je někdy i kojí. 

Zároveň je v Africe naprosto normální mít chůvu nebo paní na výpomoc s úklidem. Teď kvůli Covidu pracuji hodně z domova, chůva si hraje ve vedlejší místnosti s malým, já je slyším a vím, že když bude cokoliv potřeba, jsem na dosah, mohu bez problémů kdykoliv nakojit nebo uspat.

Tohle hlídání „na půl cesty“ doporučuju maminkám taky – kontaktní mámy jsou při něm klidnější.

– A co třeba bezplenkovka? Zaznamenala jsi jí ve svém okolí?

Kdybys tady řekla ,,bezplenková metoda”, asi nikdo nebude vědět, o co vlastně jde. Ve městech mají děti klasické jednorázové plenky, já osobně používám látkové. Ženy na vesnicích nepoužívají plenky žádné, protože si to nemohou dovolit, což byl pro mě osobně velký šok, když si vezmete, že ženy tady mají děti tak často v šátku navázané na těle…

– Zuzko, co tobě osobně přijde na mateřství nejtěžší?

Od dětství v sobě mám spoustu zažitých vzorců z výchovy, plno bloků. Teď se snažím přemýšlet o tom, jak předejít tomu, abychom s manželem nepředávali tyhle vzorce dál našemu synovi. Je jasné, že naši rodiče to nemysleli nijak zle, snažili se, abychom byli úspěšní, ale nedomýšleli, jaké dopady to může mít na naše sebevědomí. 

My jsme smíšený pár, naše dítě se možná setká s rasistickými narážkami. Naší rolí je vychovat ho tak, aby byl sebevědomý a dokázal se s tím srovnat.

Jakékoliv dítě se může stát cílem šikany a sebevědomí je klíčové v tom, aby se tomu děti dokázaly ubránit.
Respektující výchova vychází z toho, že dítě přirozeně sebevědomí má, a úkolem rodičů je mu ho nevzít.

– Proč je podle tebe téma smíšených párů důležité? Je fungování takového vztahu složitější?

Přeji si žít ve světě, kde nebudeme muset poslouchat poznámky o  tom, jaké národnosti je náš partner. Nechci, aby tohle musely řešit naše děti. Já sama dostávám různé hejty, překvapivě v drtivé většině od mužů, na téma “blondýna žije s černochem”.

Já jsem se rozhodla bořit tyhle stereotypy. Lidé jako by zapomněli na to, že i v Čechách se lidé rozvádějí, jsou tam muži, kteří mohou bít své ženy nebo děti. Proto chci podporovat ženy, které mají vztahy s cizinci, aby bylo vidět, že smíšené vztahy jsou normální, fungující a že vždycky záleží na konkrétním člověku.

Existují rozdíly, které vycházejí jen z podstaty toho, že ženy a muži mají naprosto rozdílné myšlení. U smíšených párů k tomu často přibývají ještě kulturní rozdíly a jazyková bariéra. A nemusí jít o muže z Afriky, i s partnerem z jiné evropské země na takové rozdíly můžete narazit.

Jsou to někdy detaily, například pro nás Čechy je naprosto běžné trávit volný čas v přírodě, ale pro mého muže je to naprosto zcestná představa. Proč by měl ve svém volném čase jít sám na procházku, když strávil dětství tím, že chodil denně 5 kilometrů do školy? Často si takové chování bereme osobně, přitom jde jen o zmiňované kulturní rozdíly. A já věřím, že je to důležité téma, které se má otevírat.

– Není to univerzální téma, které by se hodilo otevřít všem párům, nejen smíšeným?

Myslím, že ano! Jak se postupně dostávám v tomto tématu více do hloubky, tak zjišťuji, kolik věcí je jen o našem mindsetu a o našich očekáváních. Jak velmi záleží na našem vlastním seberozvoji. Pokud uvidím, že moje kurzy mohou pomoci i českým ženám, které žijí s Čechy, tak to pro mě bude určitě zajímavý směr.

Nevěnuji se jen kurzům, ale vytvářím i podpůrnou komunitu pro ženy s partnery z ciziny. Snažím se pro ženy vytvářet bezpečný prostor, kde mezi sebou mohou sdílet své zkušenosti a řešit podobné problémy. Je možné, že se časem opravdu posunu dále, protože mým záměrem je pomoci co největší skupině žen, aby měly funkční vztahy.

Děkuji, Zuzi, za rozhovor, určitě jsme spolu nemluvily naposled!

Rozhovor je součástí seriálu „Cool mámy s hřejivou náručí“ – myslím, že žít v Africe a učit ženy, jak vycházet s partnerem, je víc než cool :)


Zuzana Mukumayi Filipová vede kurzy zaměřené na vztahy s cizinci, zmíním například aktuální minikurz zdarma “Jak se neztratit v komunikaci s partnerem z ciziny” – začíná 6. 12. 2021 a podrobné informace najdete zde.

Můžete ji také sledovat na Facebooku na její stránce “Z Afriky o partnerských vztazích se Zuzanou Mukumayi” 

STAY COOL, ACT WARMLY!