fbpx

Stop! Přestaňte rozkazovat

vzpurné dítě

Přestaň! Pojď sem! Dej to sem! Buďte ticho! Nech ho! Zavři pusu a seď! Obleč se! Ukliď to!

Taky tohle vaše děti mají denně na talíři? A poslouchají vás? Udělají to, co po nich chcete?

Prozradím vám, proč jsou tyhle věty ve výchově tak neúčinný a děti je prakticky ignorují.

Musíte si vybrat – chcete aby vás dítě poslechlo, nebo aby tu věc udělalo?

S posloucháním na slovo vám krásně pomůžou filmy o armádě. V nich najdete poměrně dobrý návod, jak člověka pomocí drilu vygumovat natolik, aby plnil příkazy bez přemýšlení a ihned. „Od přemýšlení tu jsme my!“

Nebo můžete zkusit metodu cukru a biče od krotitelů zvířat – dát jasně najevo, kdo je tady pánem. „Sedni! Tak je hodný chlapeček.“

Pokud vám ale víc jde o to, aby dítě věc opravdu udělalo, nezbyde vám nic jiného, než přestat dávat příkazy.

Každý rozkaz je totiž předem odsouzen k neuposlechnutí.

Možná s rozkazy uspějete u mladších dětí, ale už v předškolním věku se vám budou více a více vzpouzet a dělat cokoliv pro to, aby příkaz nesplnily. Budou chtít o sobě rozhodovat samy.

A buď je pomocí donucovacích prostředků budete válcovat, dokud vám to dovolí (čtěte do puberty), nebo změníte styl jednání s nimi.

Nevýchova má na tohle hezké kategorie – rodiče rozděluje podle stylu výchovy na:

  • Policajty,
  • učitele,
  • nadšence
  • a parťáky.

RODIČ POLICAJT je přesně ten typ, který dává rozkazy, vyžaduje disciplínu a používá fyzickou sílu.
(Ano, k plácnutí přes zadek nemá nikdy daleko.)

RODIČ UČITEL na to jde oklikou přes emoce a manipulaci. Místo přímých rozkazů donekonečna opakuje žádosti, hraje na city, vydírá, podplácí a používá svou psychickou převahu.
(Ano, některé jeho tresty jsou ještě horší  než policajtovy – i když po nich nejsou na těle památky. Uvnitř těla jsou – a o to trvalejší.)

RODIČ NADŠENEC vlastně rozkazy nedává. Radši to za dítě udělá sám. Natolik adoruje dítě, že úplně potlačí sám sebe a sebedestruktivně nechává dítě v bezbřehé volnosti.
(Ano, těmhle rodičům děti „skáčou po hlavě“ a okolí z nich šílí.)

RODIČ PARŤÁK taky nedává rozkazy. Jenomže místo nich o věci s dítětem mluví. (Nerezignuje na věc.) Přistupuje k dítěti jako ke kamarádovi, kterého nechce ztratit. Takže používá respekt, pochopení pro dítě a je upřímný. A respekt nejen používá (říká respektující věty), ale i cítí. A to je to zásadní. Respekt k dítěti, jako k osobě, i respekt sám k sobě.
(Ano, když něco po dítěti chce, mluví o sobě a důvodech, proč to on chce.)

Příklad odlišného přístupu k dítěti:

Takže když po dítěti chcete, aby si třeba umylo ruce od hlíny, můžete:

  • Policajtovat: „Mazej si umejt ruce!“
    (A dítě vás buď poslechne, protože se vás bojí, anebo neposlechne, protože vás (už) má na háku.)
  • Učitelovat: „Jdi si umýt ruce! To ti to musím pořád opakovat? Proč mě furt tak trápíš? … Umyj si ruce! Kolikrát jsem ti to říkala?! Špinavé holčičky nemá nikdo rád! … Jaktože nemáš ještě ty ruce umyté? Tak to teda nevím, jestli bude dneska bonbónek po obědě…“
    (A dítě buď poslechne, protože nechce maminku trápit / chce být milované / chce bonbon, anebo neposlechne, protože si ho už za bonbony tak snadno nekoupíte, nebo ví, že jen tak planě řečníte, anebo vás má už úplně odfiltrované – neslyší vás, nevnímá vás.)
  • Nadšencovat: „No honem – utíkáme si umýt ruce! „
    (A dítě vás buď následuje do koupelny, protože je ve věku, kdy nadšeně udělá cokoliv s vámi, nebo už je starší a rozhodne se podle toho, jestli se mu zrovna chce, anebo nechce. Pokud nechce, rodič-nadšenec to nechá být, i když uvnitř úpí odporem a sžírá ho představa všech nemocí ze špinavých rukou.)
  • Jít na to parťácky: „Jaj! Ty máš ale špinavé ruce! Až to tady dokončíš, potřebuju, aby sis je šla umýt. Trochu se bojím, aby sis ty špinavé ruce nestrčila do pusy / nechci, abys zamazala sedačku / jsem nervózní z toho, že bude hlína po celém domě.“ – Zkrátka řeknete ten VÁŠ pravý důvod, proč to po dítěti chcete. A doplníte: „Šlo by to? / Pomůžeš mi s tím? / Co navrhuješ?“
    (A dítě vám buď odpoví, že by to šlo, nebo vám vysvětlí, proč mu to nevyhovuje, a vy se s ním o tom můžete pobavit, jak to teda vyřešit jinak.)

Jasně že dlouhé debaty se nehodí do všech situací a pokud dítě už ví, proč po něm něco chcete, není třeba pokaždé důvody uvádět. Ale ani tak není potřeba rozkazovat. Můžete připomenout například takto: „Klárko – ruce“ a odpustit si to dodatečné „tak mazej!“.

Ani není třeba to samé opakovat do zblbnutí dokola – pokud vás dítě slyšelo, a přesto to neudělalo, bude účinnější debatu kolem toho rozvést než doufat, že napopáté poslechne. ;-)

Rodiče často volně přecházejí z nadšencování k učitelování a (když už neví kudy kam) k policajtování.

děti zlobí mámu

Když mu nedám příkaz, prostě to neudělá!

Parťácký (= respektující) způsob komunikace funguje spolehlivě – pokud ne, není to opravdu respektující způsob. Ale třeba učitelování, oblečené do „hezkých“ řečiček.

Pokud se budete snažit dítě „respektujícími“ větami donutit udělat to, co chcete, fungovat to nebude – respekt totiž vypadá jinak.

Nejde o ta slova (ta tu jsou jen jako příklad), jde o ten přístup k dítěti.

Sebekrásnější věty jsou k ničemu, když vám uvnitř hlavy jede „musí to udělat!“ „musí mě poslechnout!“ „já na tebe vyzraju!“ a podob. To radši mlčte a pozorujte chvíli dítě – třeba se vám povede se do něj vcítit a nebýt na něj naštvaní.

Bez rozkazů to ale přece nejde!

Věřte mi, v běžné komunikaci s dítětem to jde. Jen to nejde samo a hned. Je potřeba na tom pracovat. Obzvlášť pokud rozkazujete už delší dobu.

Lépe to rodičům jde ve chvílích, kdy jsou v pohodě, mají naplněné své potřebynejsou ve stresu.

Každý den není posvícení, tak se netrestejte za to, že vám zas rozkaz ujel, a doplňte ho vysvětlením nebo formulujte požadavek znova a jinak. Tu pachuť poroučení to zmírní.

Samozřejmě, že se občas rozkazům nevyhnete, ale nechte si je pro život a zdraví ohrožující případy. Aspoň se dětem neošoupou a budou na ně reagovat pohotověji.

Přeju vám a vašim dětem ať se u vás doma máte čím dál, tím víc parťácky a čím dál, tím míň to u vás zní jako na cvičišti. ;-)

STAY COOL, ACT WARMLY!

(Buď v pohodě, buď kámoš)

P.S: Pokud nevíte, co to ta Nevýchova vlastně je, jukněte sem, najdete tam i další super výchovné styly.

"Jsem zažraná máma tří prťavých gentlemanů (profesí architektka a taky hrdá žena svého muže).
Ukazuju moderním mámám a tátům jak zůstat cool a zároveň věnovat svým dětem hřejivou náruč kontaktního rodičovství."
Vyhmátla jsem pointy alternativních směrů výchovy a srozumitelně je předávám rodičům >>

Miminko teprve čekáte? Tak to se vám šikne Manuál prvorodičky >>
Ať vás mateřství nezaskočí ;-)
Komentáře
  1. Karolina napsal:

    Respektující výchovu znám a spoustu věcí teoreticky vím, jak by se měly řešit, ne vždy to u nás ale funguje. Největší problém je úklid. Jak reagovat, když hezký poprosite dítě,aby si uklízelo hračky a ono jednoduše odpoví „NE“ ? U nás to dopadne tak, že buď bordel nechám ležet,anebo se naštvu, hrozim, že když to neuklidi,tak nebudou pohádky/nebo hračky vyhodím do koše..je naštvaná, ale je uklizeno. Ve většině věci lze se domluvit ale s tím si nevím rady.

    • Lucie Machutová napsal:

      Karolin díky za dotaz! Uklízení je takový evergreen :-D
      Každá rodina to řeší jinak, ale tady jsou moc pěkné příklady, jak na to jít opravdu s respektem: https://www.nevychova.cz/pribehy/269
      Ono totiž to „hezké poprosení“ není nic jiného, než rozkaz zabalený do hezkých slov ;-) Pokud trváme na tom, aby nám bylo vyhověno, není to prostý dotaz. Pokud použijeme otázku: „Mohla by sis, prosím, uklidit pokoj?“, je potřeba být připravená i na zápornou odpověď ;-) Pokud se nechceme zeptat (pokud prostě chceme, aby byl pokoj uklizený), je potřeba o tom s dítětem mluvit jinak.
      Rozhodně doporučuju děti přizvat k řešení té situace – v pokoji je nepořádek a mámě to vadí. To je něco, co může dítě začít řešit. Ten problém máme totiž my – nám ten nepořádek vadí. Dětem většinou ne. Takže je přizveme k tomu, aby nám pomohly ten náš problém vyřešit. Tohle bude mnohem ochotnější řešit. U nás z té debaty kolem úklidu například vyplynulo, že by kluci potřebovali jiný systém ukládání hraček (a taky, že jsme je ještě víc zredukovali, aby byl úklid rychlejší).
      Držím palce ;-)

  2. Karolina napsal:

    Díky za odpověď! Článek z nevychovy přečtu, třeba přijdu na to, co s úklidem ;)I když upřímně přiznám se, že mi docela vadi jejich styl… To co by se dalo napsat ve 3 větách, rozepišou na 3 stránky, a k tomu hromadu příkladů a zbytečnosti.

  3. Jana napsal:

    Článek jsem přečetla a částečně se vidím ve všech typech. S dětma se umíme zasmát, zahrát, pomůžou a poslouchají. Když okolo sebe vidím styl Nevýchovy, tak je většinou dítě vzteklé, rozmazlené, neposlechne resp. poslechne, po tom co jeho máma s ním hodinu debatuje. Dělá si co chce. Já myslím, že spousta rodičů dost nechápe, jak nevýchovu uchopit.

    • Lucie Machutová napsal:

      Díky za komentář, ale asi se neshodneme hned na dvou věcech: Nemyslím si, že by děti měly poslouchat rodiče na slovo. Nemyslím si, že by měly být děti vůči rodičům v podřízené pozici, vnímám je jako rovnocenné osoby. A dále nejsem přesvědčená o existenci rozmazleného dítěte – resp. to že je dítě označené jako rozmazlené, není chybou respektujícího přístupu (buď je nesprávně interpretováno přirozené chování dítěte jako nevhodné, nebo se o respektující přístup ve skutečnosti nejedná). Více o tom píšu v tomhle článku: https://luciemachutova.cz/existuje-rozmazlenost/ S tím, že se spousta rodičů v Nevýchově plácá, souhlasím. Ale nevidím to jako vadu principů Nevýchovy, spíš jako její nepochopení.

Napsat komentář: Karolina Zrušit odpověď

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů